Narodil se v Le Havru jako druhý syn ve skromné a hudbymilovné rodině. V patnácti pracuje u dovozců brazilské kávy a po večerech chodí na kurzy do Městské školy výtvarných umění. Ovlivněn Van Goghem a impresionisty, později ztrácí víru v impresionismus při prvním setkáni s Mattisovým obrazem "Přepych, pokoj a rozkoš". V naději, že si vydělá na živobytí ilustruje Apollinairův "Zvířetník". Existenční problémy zažehná až setkáni s Paulem Poiretem, který ho zaměstná jako malíře látek. Byl znám svojí rychlou kresbou a jasnými barvami. "Kupují ode mě náměty", říkal často s úsměvem. A také je rád kreslil. Ulice, portréty Mozarta, dostihy, společenské návštěvy, interiéry ateliérů, palmy, housle, ptáky, cokoliv, co dovolovalo předvést jeho mistrovskou kresbu. Dufy nejlépe dělal to, co se dalo udělat rychle, napoprvé.

Těžko se popisuje co je dadismus, jehož byl Max Ernst jedním z iniciátorů a propagátorů. Nejlepší snad bude dobový popis výstavy jeho koláží: "Scéna byla ve sklepě a všechna světla uvnitř zhasnuta; z jakéhosi poklopu vycházelo naříkání; jiný šprýmař, ukryt za skříní, urážel přítomné osobnosti; dadaisté bez kravat s bílými rukavičkami přicházeli a opět odcházeli; Breton rozkousával zápalky; Ribemont-Dessaignes každou chvíli vykřikoval: Prší na lebku!; Aragon mňoukal, Soupault si hrál na schovávanou s Tzarou, zatímco Péret a Charchoune si neustále podávali ruce; u vchodu počítal Rigaut nahlas automobily a perly návštěvnic...

Jiný pamětník výstavy Maxe Ernsta, tentokrát s Hanse Arpem vypráví:
Když se chtěli r. 1920 účastnit výstavy kolínských umělců v Uměleckoprůmyslovém museu, byli z ní vykázáni. Pronajali si tedy v pivnici světlík, přístupný pouze přes pánský záchodek a tam instalovali výstavu "Dada-Vorfrühling". Kdo přes záchodek vstoupil, míjel dívenku v šatičkách z prvního přijímání, recitující obscénní verše; na stěnách visely koláže a kolem zahrádky byly rozmístěny rozmanité předměty, např. akvárium plné vody barvy krve, na jejíž hladině plavaly ženské vlasy a na dně ležel budík; diváci byli šokováni a aby mohli dát své zlosti průchod, byl tam umístěn dřevěný předmět a k němu byla řetězem připevněna sekyrka; když diváci předmět zničili, byl nahrazen dalším.

Jeho záběr byl úctyhodný: sochař, teoretik umění, filosof, psychiatr a malíř samouk. Poprvé vystavoval v roce 1913 v Berlíně, od roku 1922 žil v Paříži, v roce 1941 emigroval do USA a do Francie se vrátil v roce 1950.

Vassily Kandinsky se narodil 4. prosince 1866 jako syn moskevského obchodníka s čajem. V Moskvě vystudoval práva a filosofii a hned poté se oženil se svojí sestřenicí Anyou Chimiakinovou. Zklamán akademickou výukou na Azbeově škole umění, opustil Moskvu a přestěhoval se se svou ženou do Mnichova.
V roce 1905 se Kandinsky stal členem Společnosti německých umělců a od té doby je jeho umělecká činnost spojena s působením různých uměleckých skupin v Německu. V roce 1911 Kandinsky uveřejnil první plány pro almanach "Der Blaue Reiter" a uspořádal také první exhibici této skupiny 18. prosince 1911 v Moderne Galerie Thannhauser.
Po vypuknutí 1. světové války se Kandinsky vrátil do Moskvy. V červnu 1919 se stal ředitelem Muzea pro uměleckou kulturu v Moskvě.
V červnu 1922 se přestěhoval do Výmaru, kde začal vyučovat kursy volného malování v Bauhausu.  V roce 1928 se Kandinsky stal německým občanem. Bauhaus byl uzavřen v červenci 1933 a tak se Kandinsky koncem prosince rozhodl přestěhovat do Francie. O čtyři roky později byla jeho díla ukazována na nacistické výstavě "degenerovaného umění" a 57 jeho děl v německých muzeích a galeriích bylo zkonfiskováno. V roce 1939 se již Kandinsky a jeho žena stali francouzskými občany. Vassily Kandinsky zemřel 13. prosince 1944 v Neuilly-sur-Seine.

Švýcarský malíř a grafik německé národnosti Paul Klee se narodil 18. prosince 1879 v Münchenbuchsee poblíž Bernu. Jeho otec Hans Klee byl Němec, učil hudbu na učitelském semináři Hofwil poblíž Bernu, jeho matka Ida Flicková byla zpěvačkou.
Klee se nakonec rozhodl stát se malířem a v roce 1898 odešel do Mnichova, kde se nechal zapsat na tamní Akademii a na soukromé hodiny malířství. Za svých studií se spíše než v ateliéru zdržoval v restauracích, kde navazoval pochybné známosti s prostitutkami a modelkami z Akademie. V roce 1900 se také stal otcem nemanželského syna, který však zemřel několik týdnů po svém narození.
V roce 1910 se Klee seznámil s Kandinskym, von Jawlenskym a Feiningerem, se kterými později spoluzaložil expresionistickou skupinu Der Blaue Reiter. Velkou inspirací pro jeho tvorbu byla v roce 1912 jeho návštěva Paříže, při které se seznámil s kubismem a barevností orfismu Roberta Delaunayho.
I když si Klee naléhavost války zpočátku neuvědomoval a bagatelizoval ji, její tragedii si plně uvědomil, když na bojištích zemřeli jeho malířští kolegové Macke a Marc. V roce 1916 se i sám Klee zapojil do německých válečných aktivit, i když jeho otec mu zařídil vcelku bezpečnou práci úředníka a malíře kamufláže německých letadel.
Od roku 1931 Klee učil na Akademii v Düsseldorfu, ale po rasistických útocích německých novin v roce 1933 byl nucen odejít. V letech 1933 a 1934 mu byly uspořádány výstavy v Londýně a v Paříži, kde se konečně seznámil s Picassem, jehož dílo velmi obdivoval.
Koncem roku 1933 Klee odešel do Švýcarska – musel opustit Německo kvůli svým radikálním uměleckým názorům a kontroverzím a své spolupráci s Bauhausem. Následně byly z německých galerií a muzeí odstraněny sto dvě jeho práce, byl totiž nacisty prohlášen za zvráceného umělce. Na jejich výstavě zvrácených umělců v roce 1937 byla v katalogu Kleeova díla dokonce popsána jako výplody choré mysli.
Klee je jednou z nejvýraznějších postav evropského umění 20. století. Jeho malířský jakoby hieroglyfický styl byl kombinací nevinnosti a důmyslnosti, jeho principem umění byl grafický element čáry a linie. O svém použití čáry jako výrazového prostředku sám Klee napsal, že ‚chtěl pouze vzít čáru na procházku‘. Barevné spektrum a prostor byly u Kleea definovány pohybem energie, která pocházela z jeho tvůrčí mysli.
Klee zemřel 29. června 1940 v Muraltu-Locarnu ve Švýcarsku. V červnu 2005 bylo v Bernu otevřeno Kleeovo museum, které hostí přibližně čtyři tisícovky jeho děl a jehož budovu navrhl italský architekt Renzo Piano.

Tubismus, kam jsou řazena některá díla Fernarda Légera, je odvozen od výrazu tubes - roury. Zatímco pro kubismus byl typický tvar krychle (cube), pro malby Fernanda Légera v určitém období byly charakteristické trubice, válce a kužely. Tak jako další z jeho generačních kolegů vstoupil do podvědomí veřejnosti svou účastí na proslulém Salónu nezávislých v Paříži v roce 1911. Légerovi trvalo poměrně dlouho než našel svůj výtvarný výraz. Nejprve se nechal ovlivnit impresionismem, futurismem, později primitivními malbami. Nakonec objevuje krásu ve všednosti a realitě, jeho obrazy připomínají barvami a kompozicí plakáty. Zajímají ho odpočívající lidé, dělníci na stavbách, prostě obyčejný a všední život. Možná právě proto je jedna z jeho posledních prací obrovská dekorativní nástěnná malba v budově Organizace Spojených Národů v New Yorku.