V letech 1912–1915 vystudoval Akademii umění v Praze u prof. Bukovace a Preislera. Je známý především jako krajinář, tvořil především na Vysočině, ve Skutči, kde měl vilu a rodinu a v Železných horách. Akademický malíř Gustav Porš prožil své dětství v rodné Chrudimi. Všeobecné vzdělání nabyl v Kateřinské škole a chrudimské 1. měšťance. Pak byl přijat do řezbářského oddělení Chrudimské školy pro zpracování dřeva s cílem pokračovat na umělecko-průmyslové škole. Místo toho musel nastoupit do učení v módním závodě, kde se uplatnil jako kreslič mód. S podporou velkostatkáře Auersperga se dostal do Prahy , kde byl přijat do soukromého ateliéru akademického malíře a krajináře Václava Jansy. Ve večerním studiu navštěvoval Umělecko-průmyslovou školu a současně docházel i do grafické Vondrouškovy školy. Vytrvale na sobě pracoval a po roce vstoupil na Akademii výtvarných umění k profesorům Vlaho Bukovacovi a Janu Preislerovi. Po studiích se dále vyvíjel a po návratu ze studijních cest do Bosny, Hercegoviny a Dalmácie se trvale usadil ve východočeské Skutči, kde žil a pracoval až do konce života. Dokázal zachytit tak osobitě krásu tamější krajiny, že jeho obrazy nalézáme snad v každé "staroskutečské" domácnosti, kde se dědí z generace na generaci.

Na pražské Akademii výtvarných umění studoval V. Rada v letech 1912-19 u M. Švabinského, Jana Preislera a také J. Štursy. Již od roku 1913 byl členem Umělecké besedy, v níž se stal po vzniku Československa předním teoretikem a výtvarníkem. Roku 1945 byl jmenován profesorem Akademie a v této funkci setrval až do konce svého života. Obdržel také titul národního umělce. Do uměleckého dění vstoupil národně pojatým realismem, navazujícím na tradici české krajinomalby, nikoliv však v akademickém pojetí (Poutník, 1915). Jeho obrazy charakterizuje temný kolorit. Teprve ve druhé polovině 20. let se jeho malba projasnila, stala se více lyrickou, i když dramatický tón nezmizel. Rada se však proslavil hlavně ilustrační činností, které se věnoval po celé své tvůrčí období. Zde si vytvořil osobitý styl kresby. Rád ilustroval klasickou humoristickou literaturu (Dickensovu Kroniku Pickwickova klubu, dílo Saltykova-Ščedrina atd.), ale i českou klasiku (Neruda, Erben, Jirásek); kresbami a karikaturami přispíval rovněž do mnoha časopisů.

Malíř Karel Jan Sigmund zanechal rozsáhlé dílo, které obohatilo novodobý obraz české země, krajiny a lidí východních Čech. Ač rodák z Mělníka, zvolil si východní Čechy a Heřmanův Městec za svůj nový domov, oblíbil si scenérie Železných hor a Vysočiny. V jedenatřicátém roce navštívil Itálii, Benátky, zajel potom na jih Francie, do Provence. Na jaře 1937 maloval a kreslil
s profesorem Nejedlým a přáteli na Korčule. V devětatřicátém roce tvořil s přáteli u Kokořína. Prošel zajímavým vývojem, od tvorby v duchu výtvarné generace devadesátých let dospěl po druhé světové válce k umění, kterým osobitě reagoval na podněty umělecké avantgardy počátku 20. století.  Umělec náležel k nejvýraznějším osobnostem východočeské výtvarné kultury první poloviny 20. století. Převážná část jeho díla je v soukromém majetku a tudíž obtížně dostupná a víceméně neznámá.

Malíř Jan Slavíček svoje nadání zdědil po slavném otci - krajináři Antotnínu Slavíčkovi. Jeho dílo bylo uznáváno hlavně v předválečném období. Na výsluní se znovu vrátil v 60. letech.  Od roku 1937 až do své smrti žil tvořil Jan Slavíček v ateliéru v zadním traktu Hrzánského paláce na Loretánském náměstí. Na nádvoří paláce je umístěna jeho pamětní deska od Bedřicha Bendy.

Narodil se 30. prosince 1884 v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod). Jeho otec Josef Štáfl byl místním řezbářem, mimo jiné vyřezal i známého brodského Hnáta. Od roku 1897 studoval na místním gymnáziu, které však s nesouhlasem rodičů v roce 1903 opustil. Odešel do Prahy věnovat se své zálibě – malířství. Kreslit a malovat začal již v mládí. V Praze byl přijat do krajinářské školy Ferdinanda Engelmüllera. Už jako žák získal za akvarely vystavené v Rudolfinu první honorář. Svou pilnou prací si postupně získával vážnost a jméno v uměleckém světě. Kreslil pražská zákoutí a roku 1907 je vystavil v Počátkách. Perokresbami zdokumentoval Chrudim pro knihu profesora Mušky O staré Chrudimi (1907). Velké množství jeho obrázků, převážně s architektonickými motivy, bylo publikováno téměř okamžitě v časopisech Český svět, Zlatá Praha a jiných uměleckých časopisech té doby.
Roku 1910 se oženil s dcerou ředitele nakladatelství Politika Václavou Brychtovou. V tomto nakladatelství získal zaměstnání jako grafik a navrhoval plakáty. Na vídeňské výstavě Ex libris v roce 1913 byly velmi úspěšné jeho knižní značky. Jeho fantazie a láska k přírodě se nejvíce projevila v knižních ilustracích, zejména pro děti a mládež. Kresbou, dřevorytem i akvarelem ilustroval desítky knih.
Za první světové války organizoval humanitární akce ve prospěch sirotků a válečných vdov a angažoval se ve veřejném životě rodného města. Po válce se zasloužil o vybudování pomníku Karla Havlíčka a o vznik Havlíčkova muzea. V roce 1917 se rozvedl a v roce 1927 znovu oženil s Vlastou Koškovou, v té době známou spisovatelkou pohádek a dívčích románů.
Nejproslulejší je jako malíř Tater, kde prožil značnou část svého života. Jejich krásu zachytil nejen v nesčetných akvarelech, ale i v monumentálních olejích. V roce 1928 vyšel tiskem cyklus 120 akvarelů z Vysokých Tater. Dva obrazy s motivy z Vysokých Tater byly dokonce vydány na poštovních známkách. Štáfl nemaloval jen Tatry. Nezapomínal ani na svou rodnou Vysočinu. Mezi jeho nejoblíbenější patřily vršky mezi Zbožicí a Horní Krupou, ale i v Havlíčkově Borové, na Humpolecku a Chotěbořsku. Zde všude maloval nejvíce v posledních letech svého života, za druhé světové války.
14. února 1945 byl jeho ateliér na Vinohradech zasažen bombou spojeneckých letadel. V troskách domu manželé Štáflovi zahynuli. Z jejich velké umělecko-historické knihovny zbylo pouhé torzo. Dnes je uložené v muzeu v Havlíčkově Brodě. V Brodě, v jeho rodném městě, mu byl v roce 1957 otevřen památník. Umístěn byl do obranné věže středověkého opevnění, která stojí v těsné blízkosti místa, kde stávala rodná chalupa Otakara Štáfla. V této „Štáflově baště“ najdeme šest z původních osmi plastických obrazů ze života Karla Havlíčka.