Paul Gauguin - Dřevořezy

Když M. R. Štefánik, slovenský astronom žijící tehdy v Paříži, vyjížděl v roce 1910 do Oceánie vyslán jednou francouzskou vědeckou institucí, aby pozoroval Halleyovu kometu, měl i jiný cíl: nalézt stopy posledních let života Paula Gauguina, o jehož díle i pohnutých osudech slyšel v kolonii českých umělců, s níž se v Paříži sblížil. V českém prostředí byl už tehdy zájem o Gauguinovu tvorbu probuzen - v r. 1906 jí věnovaly Volné směry rozsáhlou stať M. Denise a uveřejnily i výběr z korespondence v překladu F. X. Šaldy. Přinesly také sedmnáct reprodukcí Gauguinových obrazů, grafik a plastik. V Paříži pak bylo možnost poznat Gauguinovo dílo přímo.

Grafik T. F. Šimon vzpomíná, jak doprovázel Štefánika na Gauguinovu výstavu v galerii Bernheim krátce před jeho odjezdem na Tahiti. Štefánikovo cesta za Gauguinem byla úspěšná. V plotě chýše jedné domorodé ženy nalezl jedenáct dřevořezových štočků, získal tu i řezanou dózu na tabák a na jiném místě ve dřevě řezaný reliéf. Tato malá kolekce měla pak své osudy. Po první světové válce se dostala z Paříže do Prahy, po léta byla uchovávána v Památníku národního osvobození. V r. 1951 přešly štočky a reliéf do správy Národní galerie a posléze se staly jejím majetkem. Spolu se třemi obrazy získanými ve dvacátých a třicátých letech vytvořily tak významný galerijní celek Gauguinovy tvorby. Ještě v Paříži pořídil T. F. Simon ze štočků sérii otisků, po druhé z nich tiskl v Praze v meziválečném období František Kobliha, třetím dokumentem jsou pak otisky provedené počátkem šedesátých let pro Národní galerii grafikem Janusem Kubíčkem.

Štočky Národní galerie pocházejí z druhého tahitského období Gauguinova - s výjimkou fragmentu Té faruru na rubu kompozice Mladí Maorové. který je starší. Záhy po Gauguinově příjezdu v r. 1895 vznikly zřejmě štočky k listům „Buďte zamilované budete šťastné", „Ženy. zvířata a listoví" a „Žena z královského rodu." První z nich je reminiscencí na starší panneau, které Gauguin řezal ještě v Pont*Avenu v r. 1889, druhý, nazývaný také „Bílý Člověk ještě nepřišel", se vztahuje svým snem o rajském ostrově ke spisu Noa-Noa. „Té árii vahiné" - žena z královského rodu, vznikl pravděpodobně po roce 1896, kterým je datován známý obraz stejného námětu ve sbírkách Puškinova muzea v Moskvě. Na rubu tohoto štočku je jedno záhlaví Časopisu Le Sourire, vydávaného Gouguinem od r. 1899 jako satirický protest proti koloniálním úřadům. Pro Le Sourire jsou určeny i další dva štočky. Poslední čtyři desky s námětem dítěte, ženy a rodiny, jejichž původní otisky se na rozdíl od předcházejících nedochovaly, pocházejí zřejmě ze samého sklonku Gauguinova života.  

Jak svědčí řada zmínek v korespondenci. Gauguin si své grafiky velmi cenil i přes naprostý nezájem současného uměleckého obchodu. „Právě proto, že se tato grafika vrací do primitivních dob rytiny, je tok zajímavá. Jsem si jist, že moje dřevoryty, tak odlišné od všeho, co se v grafice dělá, budou mít za určitý čas svoji cenu" - píše v jednom z dopisů v r. 1901. Gauguinovu grafiku skutečně pochopila až generace následující, generace Picassova a Derainova. Jeho příklad byl bezpochyby jedním z aspektů, které podmínily obrodu dřevořezu a zařadily tuto techniku do moderního grafického projevu 20. století.