|
Vizuální umělec Svatopluk Klimeš ve své
aktuální tvorbě akcentuje především nefotografické strategie
spojené s mechanickými materiálovými intervencemi a propalovacími
zásahy do fotografického obrazu. Symptomem jeho tvorby je
použití fotografie bez skutečně „fotografických“ ambicí.
Transformace fotografického záznamu pomocí výtvarných zásahů
bývá historicky spojená se snahou média fotografie o vlastní
legitimizaci. Záměrné používání technicky nekvalitní
fotografie zase využívali především konceptualisti, aby
zdůraznili její ideové (a ne estetické) kvality. Klimeš však
zachází s těmito procesy takřka dadaisticky spontánně a
přibližuje tak zmíněné ambice ke zcela novým výzvám.
Nejnovější cyklus nazvaný NaturDesign
částečně odkazuje k předešlým cyklům a pracuje s podobnými
vrstvami tvorby: netajený zájem o efektivizaci
obrazu; zřejmá snaha interpretovat zažitou vizuální
zkušenost a transformovat ji do osobně angažované roviny.
Oheň je živel, ale když ho máme pod kontrolou
– můžeme jeho fatální důsledky změnit a naopak – jeho
prostřednictvím si vylepšit naši životní úroveň. Tedy – síla
řízená kreativním způsobem. Propálením obrazu autor
zprostředkuje divákovi vlastní pocitové konotace, nebo
vizuální asociace, vždy se však jedná o snahu původní obraz
vylepšit a dotvořit. NaturDesign je tedy logickým
vyústěním předcházejících cyklů, autor se hravou formou,
ale s vážným osobním zaujetím stává designérem „nalezených
vizuálních situací“. Prostřednictvím adjustace a technického
aranžmá těchto obrazů vznikají světelné objekty, protože
propálené perforace jsou zevnitř vyplněné světelným zdrojem.
Dokončují tak proces transformace často odtažitého
technického obrazu na subjektivní a jedinečnou formu.
Termín NaturDesign je autorským
pojmem, vyjadřujícím proces hledání jistých archetypálních
forem, které podněcují vznik asociativních, téměř
narativních obrazů. V designu se taková strategie využívá
často, ale primární akcent kladený na intuitivní procesy
vlastní tvorby udržuje dílo Svatopluka Klimeše čistě
v rovině vizuálního uměleckého zájmu.
V současné post-industriální společnosti je
citelné rozplývání hranic mezi mnohými doposud pevnými
kategoriemi. Umění a design se vzájemně ovlivňují,
inspirují, ale stále existují mezi nimi základní rozdíly,
které nejde ignorovat. Z pohledu kategorie designu je dílo
Svatopluka Klimeše koncipované ne-vážně, s vážným zaujetím a
téměř programově však reflektuje subjektivní procesy
hledání, objevování a transformování konkrétní a výjimečné
situace.
Mgr. Anna
Vartecká
Katedra dějin a teorie umění,
Fakulta umění a designu UJEP, Ústí nad Labem
Marie Klimešová
Popelové a sametové
obrazy Svatopluka Klimeše
Už je to asi deset let, co
vznikl soubor drobných popelových obrazů Svatopluka Klimeše,
ve kterých se objevila vlčí smečka, fragmenty zvířecích
fantomů, divočina
a úzkost. Někdy v té době se autor začal stále častěji
obracet k médiu fotografie. Věnoval se především práci na
souborech interpretovaných propalovaných fotografií, které
začal brzy umisťovat do světelných boxů. Vedle lightboxů
ovšem dále pracoval
i na rozměrných obrazech a vznikaly také nové velké kresby
bengálským ohněm. Vedle krajiny do nich nedávno vnikla i
figura, vynořující se ze soustavy zvrásněných vrstev
v podobě monstrózních hlav. Černobílá fotografie, hnědavé
linie ožehlého papíru či plátna a tlumené světlo si musely
dříve nebo později vynutit reakci - nejprve přivedly autora
k rehabilitaci barvy ve fotografii, a v posledním roce
k potřebě vrátit barvu i na plochu plátna. Barva se na
obraze nenadále objevila v podobě koláže textilních
odstřižků, Klimeš nemaluje, ale konstruuje.
Jeho autorský rukopis
nespočívá v malířském gestu, ale své hravé geometrické
konstrukce umisťuje, skoro by se dalo říci rozsypává na
grafitové pozadí či popelové plochy. Jejich kompozice však
je promyšlená a pevná, všechny ústřižky jsou nakonec do sebe
zaklesnuty jako jakási smyslově hebká mozaika. Využitím
kontrastu zářivého sametu a diskrétního pozadí Klimeš
dosahuje v obrazech překvapivé intenzity. Zůstává si věrný,
médium ohně se připomíná i na těchto obrazech, kde autorovy
tradiční písmové raznice vytvářejí spletitý rytmický
ornament. Žádný stavební prvek však nedominuje, v těchto
formátem malých obrazech Klimeš nalezl mimořádně komplexní
výtvarnou řeč. Přestože však se svými výtvarnými postupy
zachází bravurně, zůstává stále otevřený živému nepokojnému
hledání. Materiál a základní nástroje, kterými jsou nůžky a
lepidlo, dávají sametovým obrazům rys jistého primitivismu,
objevují se zde ale klasická témata západní malby – zátiší,
figura, zvíře, a pod povrchem barevných skládaček i jejich
druhá rovina, velmi osobní výpověď. Obrat ke geometrickému
primitivismu je krokem k novému experimentu, který dynamicky
rozšiřuje možnosti další Klimešovy tvorby.
Marie Klimešová
|