Chvála bláznovství

Všechny grafické techniky vznikly z potřeby šíření dobové ideologické propagandy a informací slovem i obrazem rychleji, masověji a levněji. První tištěné tak zvané blokové knihy byly řezány jako jedna stránka současně – text i ilustrace technikou dřevořezu. Stalo se tak někdy okolo roku 1400-1450 v západní a střední Evropě. Někteří uměnovědi tvrdí, že v Čechách. Vyloučit se to nedá stejně jako existence pánbůcha. 
    Nápad Němce Guttenberga vyskládat stránku z jednotlivých dřevořezových písmenek, vytisknout a opět rozebrat (rozmetat sazbu) a vysadit další stránku textu se nedá docenit. Ručně opisované knihy byly cenově dostupné jen pro ty nejbohatší vyvolené. Kniha zlevnila natolik, že byla dostupná i pro ty, kterým dnes říkáme střední vrstva. Vynález knihtisku byl největším vynálezem od vynalezení kola, způsobil osvětu a masové předávání informací tak, že se z toho nemůžeme vzpamatovat doposud. Nejspíše na to i zajdem. Sazba dřevěná byla záhy nahrazena kovovými litými písmenky. Ilustrace však byly tištěny z dřevořezových štočků až do počátku 19. století.
    Výška dřevořezových a později dřevorytových štočků byla od počátku normalizována s výškou sazby ku podivu globálně a celoplošně v celém tehdejším civilizovaném světě. Pokud jde o mědiryt a později lept, jejich výrazové možnosti v mnoha ohledech překonávaly dřevořez, jejich nevýhoda spočívala v tom, že se nedaly tisknout se sazbou. Byly tištěny na úplně jiných strojích a do knih byly vkládány a vlepovány jako přílohy, což knihu prodražovalo. Absolutním vrcholem v technice leptu jsou Rembrandt a Goya. Nicméně je neuvěřitelné, jakých uměleckých a řemeslných výšin dřevořez dosáhl, uvedu alespoň dva giganty: Dürera a Holbeina. Nejvzácnější tisky z nejvzácnějšího období knihtisku do roku 1500, prvotisky či inkunábule, patří k nejvzácnější ozdobě světových knihoven. Současně s tištěnou knihou vznikaly pochopitelně i knihy zakázané, libri prohibiti. Rovněž tak vlepované značky označující vlastníka – ex libris. K vlastnostem knihy patří i to, že zabírá dost místa, ve vlhku plesniví, chutná myším a špatně hoří v kamnech. Požáry velkých knihoven jsou ovšem velkolepé. Poslední velká autodafé tištěných myšlének byly pořádány v zemi vzniku knihtisku koncem první poloviny 20. století. Už nevím, kdo řekl, že vražda na myšlénce je zločinem nejtěžším. Doufám, že to byl taky Němec.
    Koncem 18. století anglický rytec do kovu Thomas Bewick vynalezl dřevoryt. To, co pracně získáváme technikou dřevořezu, je při technice dřevorytu bezproblémové. To, co jde technicky dokázat v dřevorytu, je v dřevořezu nemožné. Rozdíl je patrný již v názvu. U dřevořezu musíme vyřezávat letorosty ostrými nožíky, což omezuje výrazové možnosti. Dřevoryt ve dřevě řezaném přes léta (tedy jako pařez) umožňuje svobodnou práci rydly libovolným směrem, což rozšiřuje výrazové možnosti nevídaně. Dá se říci, že vynález dřevorytu byl revoluční, jeho rozšíření v knihtisku bylo prakticky bleskové. Celá produkce knižních, novinových a časopiseckých ilustrací 19. století je realizována touto technikou ( nejde-li o přílohy litografií či ocelorytinou), a to až do vynálezu zinkografie, tedy leptaného zinkového štočku. Ten opět zlevnil, urychlil a zjednodušil výrobu vizuální informace. Do vynálezu fotografického přenosu kreslili kreslíři přímo na dřevo a štočky dále předali řemeslným rytcům.
    Vynikající německý kreslíř Adolf Menzel vydrezíroval své rytce k nadoblačným výšinám a udal tak Evropě kvalitní normu. Řádková xylografická rýtka umožňující rýt několik čar současně sice urychlila výrobu štočku, nikterak však nesnižuje výkony tehdejších xylografů. Vzpomeňte třeba ilustrací klasika xylografie Gustava Dorého či ilustrací k verneovkám. Koncem 19. století tónová xylografie byla schopna reprodukovat  fotografii i malbu impresionistů. Pozdější krasomilové tím ovšem pohrdají jako činností  netvůrčí. Na mně však jdou mdloby při představě, kolik lidí si ničilo zdraví a kolik lidské trpělivosti, znalostí a píle bylo třeba k výrobě štočku.
    Rád bych se dověděl, jak byli tehdejší rytci honorováni. Umělecká stránka xylografie při tak obrovské produkci byla ovšem různá. Technické počátky zinkografie ve srovnání s dřevorytem byly většinou nevalné. Nicméně láce a jiné výhody vedly v budoucnosti ke zkvalitnění a stala se tak na dlouho nejběžnější reprodukční technikou. Vynález litografie obohatil reprodukční možnosti 19. století zejména pro velkoformátové možnosti při tvorbě plakátů, vzpomeňme alespoň Lautreca a Muchy. Vynálezcem byl pražský Němec Senefelder: jde o tisk z plochy na principu, že mastnota odpuzuje vodu. Na dřevorytové štočky se dováželo zimostrázové dřevo z Kavkazu a Indie pro hutnost a rovnoměrnost letokruhů. Zimostráz se uplatnil i při výrobě tkalcovských člunků a hudebních nástrojů. Je to krásné, medově zabarvené těžké dřevo, v němž vryp je ostrý a chladný. Snad by se dal přirovnat k rytí do  kosti. Nutno ještě připomenout, že větší formáty jsou lepeny z malých kousků perfektně zbroušených tak, aby se při rytí a tisku negativně neuplatňovaly. Všechny tradiční klasické grafické techniky zanikly jakožto reprodukční prostředek počátkem 20. století. Nahradila je řada levnějších, rychlejších i zcela technicistních způsobů reprodukce. Přežily 20. století jako umělecká grafika, omezená relativně úzkým počtem exemplářů podepsaných autorem. Kreslíř a řemeslník, ne vždy již tiskař, jedno jsou, cena je určována kvalitou výtvarníka, ale i trhem a módou. U dřevorytu byl zimostráz  nahrazen levnějším a dostupnějším dřevem hruškovým, které má z místních dřev nejhustší letokruhy a je relativně nejvýhodnější, ač zdaleka nedosahuje kvality zimostrázu. Charakter dřevorytu lze celkem úspěšně a rychleji dosáhnout tzv. Mäserovou deskou, dnes prezentovanou jako škrabací karton. Z této desky ovšem přímo tisknout nelze. Laicky lze tuto záležitost přirovnat k miniaturnímu sgrafitu. Dřevoryt do budoucnosti nepřežije ani jako umělecká grafická technika. Cena hruškového dřeva zpracovaného jako štoček je vysoká, formátová omezenost lepených desek, úbytek dnes již historických tiskařských lisů a znalých tiskařů, řemeslná neznalost grafiků samotných, časová náročnost, nezájem a neinformovanost průměrného konzumenta a mnoho dalších aspektů vede k úplnému zániku této krásné grafické techniky. Poslední dřevorytoví trilobiti zapějí své dřevorytové labutí písně. Pokud po nich něco zbude, tak to jednou podraží, o to se postará neviditelná ruka trhu.
    Ostatně i osud tištěné knihy je sporný a problematický, pokud nedojde k zákazu elektrického proudu. To už ale ať řeší prognostikové typu prof. V. Klause.
                                                                                             Zdeněk Mézl