První dojem ze setkání s litografiemi Dagmar Mezřické má dvě polohy. Tou první je výtvarné hledisko, jež si žádá ocenění. Vede dokonale obrysové linie, které tvar objímají, aby do popředí vystoupil jeho objem, přesný a naléhavý. Nedílnou součástí jejího projevu je pochopení možností, jež skýtá litografický kámen a pečlivý výběr papírů, na kterých kresbu otiskuje v barevných nuancích. Druhou polohou, jež diváka bezprostředně osloví, je důsledná volba autorce blízkého okruhu námětů. Jejich středem jsou prvořadě ženské akty; resonují v našich smyslech slavnostním pojetím tělesnosti. Bedlivý vhled do jednotlivých listů prozrazuje, že nejde o opis reálného modelu, nýbrž o záznam snění, zahloubaného pod povrch reality. Zachovává vzrušivou vizi, laská se s půvabem těl, jež v sobě nesou životní radost i bolest vlastní jejich příslušnosti ke koloběhu přírody. Umělkyně si je vědoma, že spojuje hýčkané představy s nesplněnými touhami, jimž někdy uniká poukazy k dekorativním detailům nebo sličným komposicím. Hledá však odpovědi na nároky života, které ji vedou k úvahám o duchovním prožívání tvorby. Jak napsala „prožívání všech poselství světa je tedy pro duši zároveň rozhovorem se Stvořitelem". Vystavená díla umělkyně si bezpochyby zaslouží nejen vlídné přijetí, avšak i obdiv.
                                                                                                               Jiří Šetlík