|
"Očekáváte,
že vám řeknu, co je to umění?
Kdybych to věděl, nechal bych si to pro sebe".
Picasso
ZÁPASY BÝČÍHO
PÁNABOHA
Pablo Picasso byl bez jakékoli nadsázky největší umělec
XX. století a dost možná, že i dosavadních dějin
umění. To, co byl Einstein ve fyzice, Nobel v třaskavinách
nebo Miles Davis v jazzu. Změnil pohled na umění jako
žádný jiný umělec před ním, ani po něm. Postavil
na hlavu do té doby užívaná pravidla výtvarné
tvorby, ukazoval řadě umělců nové cesty a podněcoval
je k dalšímu rozvoji uměleckého výrazu. Žádný
jiný člověk není spjat s pojmem moderní umění
jako Pablo Picasso. Pro mnohé je to největší kumštýř
minulého století, pro ostatní talentovaný šarlatán.
Pro oba tábory je neoddiskutovatelný fakt, že nikdo
jiný neovlivnil umění tak, jako právě on. Známý
jako zakladatel kubismu (málo se ví, že první
kubistický obraz vystavil Braque dříve) pokračoval
Picasso v experimentování a v provokování kolegů i
divácké obce až do své smrti. Každá změna ztělesnila
jeho radikální ideje; jako by Picasso žil řadu uměleckých
životů.
Narozen
25. října 1881 ve španělské Malaze. Dal přednost
neobvyklému jménu Picasso po matce (1855-1939), než běžnějšímu
Ruiz po otci (1840-1913). Ve čtrnácti během jednoho
dne dokončil celoměsíční zkoušky na Akademii výtvarných
umění v Barceloně a přeskočil dva ročníky, odtud
jel studovat na Akademii San Fernando v Madridu. Poté
se vrací do Barcelony a je častým návštěvníkem známého
uměleckého kabaretu Els Quatre Gats (U čtyř koček).
Na Barcelonu nikdy nezapomněl: v roce 1970 věnoval 800
převážně ranných prací svému muzeu v Berenguer de
Aguilar Palace.
Léta 1901-04, která v melancholické tonalitě
zobrazují izolované figury, výraznou bezmoc a smutek,
nazýváme modré období. Picasso často pendluje mezi
Barcelonou a Paříží; až v roce 1904 dává hlavnímu
městu umění definitivně přednost. Studoval
mistrovská díla v Louvru a společně s kumpány byl
častým návštěvníkem kabaretů jako Lapin Agile. V
letech 1905-06 nastává u Picassa radikální změna
barev a nálad. Začíná být fascinován akrobaty,
klauny a potulnými cirkusovými rodinami. Pohrává si
se subtilní růžovou a šedou. Vzniká růžové období
kde oproti modrému období dominují figury, které se
umějí prosadit. V roce 1907 maluje Avignonské slečny
(Les Demoiselles d´Avignon), jedno z nejobjevnějších
pláten moderního umění. Název mu dává až mnohem
později André Salmon podle bordelu v Avignonské ulici
(Carrer d´Avignon) v Barceloně, který Picasso velmi
často navštěvoval a vůbec ne kvůli malování... Už
se moc neví, že původně byl na plátně centrální
figurou námořník obklopený prostitutkami.
Picasso měl štěstí na obchodníky; hned první výstavu
v roce 1901 mu v Paříži připravil Ambroise Vollard,
který okamžitě rozpoznal umělcův mimořádný
talent; prodal mu 15 obrazů ještě před zahájením.
...
... Ve čtyřicátých letech věnoval čas variacím na díla
světových mistrů. Nově interpretoval Lucase Cranacha
(David a Bethsabé, Venuše s Kupidem), Nicolase
Poussina (Únos Sabinek, Bakchanálie), Eugena
Delacroixe (Alžírské ženy), Gustava Courbeta (Dívky
na břehu Seiny), El Greka (Portrét malíře), Edouarda
Maneta (Snídaně v trávě, Lola z Valence), Diega Velázqueze
(Las Meninas - Dvorní dámy), Rembrandta (Muž se
zlatou přilbou) atd. Všechny variace na staré témata
jsou známé nejen v olejích, ale hlavně v kresbách a
grafických technikách.
V letech 1945-1949 zkouší nové metody v litografii,
vytváří idylické figury faunů, nymf, kentaurů a
satyrů, tancujících na arkadických scénách, častěji
se objevuje slunce a květiny. Více než 400 litografií
vytiskl pro Picassa ve své pařížské dílně Fernand
Mourlot; Picasso často pracoval na několika
litografických opusech najednou. Poměrně brzo začal
kámen opouštět a kreslil na speciální přetiskový
papír nebo na zinkovou plotnu, se kterými nebyl problém
při transportu. Picasso byl zvyklý nejen opakovat své
motivy, ale i zkoušet mnoho stavů, kdy pracoval na určité
kompozici a korigoval postup a vývoj kresby.
... V létě 1955 natočil režisér Henri-Georges Clouzot
úchvatný dokument Le mystere Picasso (Picassovo
tajemství). Jeden z nejjednodušších dokumentárních
filmů, jaký si lze představit. Picasso hraje sám
sebe, před ním je jen malířský stojan, držící
sklo, a na něm připevněné velké formáty
transparentního papíru. Při čelním pohledu kamery
umělec není vidět, divák sleduje a slyší pouze skřípající
tahy tušemi, kdy barva prosakuje na druhou snímatelnou
stranu. Pokud se nezapojí druhá (boční) kamera, divák
Picassa nevidí, ale je součástí unikátního zrodu a
proces tvorby díla, čáru po čáře plochu po ploše.
Pod jeho štětcem ožívají toreadoři a jejich oběti,
kohouti, pláže, odpočívající ženské akty. Jen do
trenýrek oblečený Picasso si s kresbou dělá
naprosto, co chce. Nejsilnější momenty jsou ve chvílích,
kdy se Picasso rozhodne hotovou kresbu kompletně překrýt
a přepracovat; bez smazání původní kompozice, ale přidáním
dalších ploch a linek, dokud není spokojený. Nikdy
nebyl proces tvorby zaznamenán tak bezprostředně, v
reálném čase. Nikdy předtím si divák nemohl tak do
hloubky uvědomit neuvěřitelnou suverenitu a jistotu
Picassovy kresby. Tajemství geniálního Picassa bylo
skrytou součástí tohoto úžasného one-man-show
baletu.
Režisér Henri-Georges Clouzot a Pablo Picasso byli
sousedé a přátelé. Jejich dokument umožnil divákům
nahlédnout do dílny největšího z největších a zúčastnit
se průběhu tvorby dvaceti originálních prací. Původně
mělo jít jen o kratičký záznam, ale Picasso se
rozjel a Clouzot s kameramanem Claudem Renoirem nechali
kameru běžet. Picasso kreslil téměř bez pauzy 14
hodin; bylo mu tehdy čtyřiasedmdesát. Výsledný film
trvá 75 minut. Obdržel Zvláštní cenu poroty na
Filmovém festivalu v Cannes 1956 a v roce 1984 byl zařazen
mezi poklady národního dědictví Francie ...
... Ale nejvíce se grafické tvorbě začal věnovat až po
druhé světové válce. Stejně šťastné bylo setkání
s Fernandem Mourlotem, u kterého tiskla celá plejáda
nejlepších z nejlepších: Braque, Buffet, Dubuffet,
Chagall, Cocteau, Le Corbusier, Delvaux, Derain, Dufy,
Giacometti, Léger, Masson, Matisse, Miro, Vasarely,
Villon Wunderlich a řada dalších. Picasso jeho ateliér
v pařížské Rue de Chabrol navštívil v listopadu
1945 a zůstal tam celé čtyři měsíce. Přicházel
každý den v devět a končil okolo osmé večer. Jeho
nezměrná tvořivost, vynalézavost a zápal mu umožnily
zmocnit se této techniky stejně dokonale, jako předtím
ovládl suchou jehlu, lept, akvatintu, dřevoryt a později
linoryt. Protože Picasso litografii rychle zvládl a
nechtěl ztrácet čas v dílně, nechával si do svého
ateliéru vždy okolo dvanácté vozit nátisky z předchozího
dne a předával k tisku nové kresby na přetiskovém
papíru či na zinkové desce. Mezi roky 1945-1949
Picasso vytvořil okolo 200 litografií; Mourlot pro něj
vyhradil dva ze svých nejlepších specialistů-litografů,
zpočátku Raymonda Tutina, posléze Henri Deschampse,
se kterým pak spolupracoval do konce života.
... Picasso měnil své přítelkyně se stejnou lehkostí
jako maloval. Vztah k ženám ovlivňovalo jeho nálady
i tvorbu. Picasso nadšeně portrétoval všechny své přítelkyně
(nejčastěji Françoise Gilotovou), manželky (především
Jacquelinu Roqueovou) i společné děti.
Např. konec modrého a začátek růžového období
patrně způsobilo setkání s Fernande Olivierovou
(1881-1966), se kterou žil sedm let během počáteční
pařížské fáze. Krátkou dobu žil s Evou Gouelovou
(1885-1915). Při práci v Římě se setkal s ruskou
baletkou a svou pozdější první manželkou Olgou
Chochlovovou (1891-1955), se kterou měl prvního syna
Paola (1921-1975) a ten pak dvě děti, Marinu a
Bernarda. V roce 1927 na ulici oslovuje sedmnáctiletou
Marie-Thérese Walterovou (1909-1977), jejich dcera María
de la Concepción - Maya (1935) jakoby Picassovi vypadla
z oka. V roce 1936 se seznamuje s jugoslávskou
fotografkou Dorou Maarovou (1907- ?). V roce 1943 poznává
začínající malířku Françoise Gilotovou (1921- ?),
která mu porodila Clauda (1947) a o dva roky později i
čtvrté dítě v celkovém pořadí dceru Palomu
(1949). Druhou a poslední manželkou (po boku Picassa zůstala
ze všech žen nejdéle - a až do smrti) byla
Jacquelina Roqueová (1927-1986), se kterou se seznámil
v roce 1953 a po osmi letech se vzali. O smrti přemýšlel
jako o své poslední ženě: "Celou dobu myslím
na Smrt. Je to jediná žena, která mne nikdy neopustí"
...
... Při dělení majetku se zrodila myšlenka na zřízení
Picassova muzea. Zákon, platící ve Francii od roku
1968, umožnil dědicům zaplatit dědickou daň uměleckými
díly; ta pohlcuje 16-20% dědického podílu, podle
stupně příbuznosti. Bylo to rozumné řešení pro všechny
zúčastněné strany - pro dědice, stát i uměnímilovnou
veřejnost. Naprázdno ale vyšel umělecký trh; kdyby
museli dědicové zaplatil daň penězi, byli by bývali
nuceni mnohé zděděné umělecké skvosty okamžitě
prodat. Kdyby bylo na trh vrženo takové množství
Picassů, ceny by šly rázem dolů. Stát měl přednostní
právo výběru a pro muzeum bylo vyčleněno celkem 228
olejů, 149 plastik, 85 keramik, 1496 kreseb a 1622
grafických listů. Francie tak získala nejrozsáhlejší
sbírku nejznámějšího španělského malíře ...
... Mnohem snazší se sbírat Picassovu grafiku,
která je zatím sem tam sehnatelná. Zatím. I když
Picasso vytvořil tisíce grafik, postupně se z trhu
vytrácejí a zůstávají v majetku dokonce i těch,
kteří mu kdysi nemohli přijít na jméno - dnes i
jako investice. Poptávka mnohonásobně převyšuje nabídku
a násobek se každým rokem zvyšuje! ...
... Během pětasedmdesáti tvůrčích let (sic!) vytvořil
45 000 artefaktů, nejen maleb, ale i plastik, keramik a
objektů z nejrůznějších materiálů; jenom kreseb a
grafických listů bylo okolo 27 000! Dost na to, aby
udržel zájem o svoji tvorbu v neustálém pohybu - a přesto
je ho na trhu s uměním trvalý nedostatek. Nejsou to
jen obrazy, které vystupují na hvězdná nebe; např.
v roce 1982 bylo 98 grafických listů z Suite Vollard
prodáno v newyorské Sotheby´s Parke Bernet za bezmála
US$ 1.4 miliónů! A konkurenční aukční síň
Christie's prodala v roce 1999 Picassův lept s
akvatintou La Femme au Tambourin za US$ 376.500 (+ 20%
marže aukčního domu)! Grafický list byl podepsán a
číslován 30/30 ...
Poznámky k
vystaveným opusům
Během svého 75 let plodného života vytvořil tisíce
maleb, grafických listů, plastik a keramik. Zervosův
catalogue raisonné (seznam děl) dosud čítá 34 svazků
a stále není kompletní. Všechny grafiky vzhledem k
nesmírně Picassově pracovitosti, kombinované s patřičným
bohémstvím, snad ani kompletně katalogizovány být
nemohou. Současná výstava má snahu zahrnout nejvýraznější
Picassovy grafické počiny, převážně z posledního
období tvorby. Grafiky Picasso sám netiskl, realizaci
nechával na svých uměleckých tiskařích, jako byli:
Eugene Delâtre, Louis Fort, Roger Lacouriere, Aldo a
Piero Crommelynckovi, Fernand Mourlot a Henri Deschamps
nebo Hidalgo Arnéra a další.
Původní kvaš L´Arlequin (Harlekýn) z roku 1908,
který vlastní Národní galerie v Praze a často je
reprodukován na plakátech či v katalozích, velkoryse
litografoval Henri Deschamps pod dohledem Picassa. Šlo
patrně o reciproční zápůjčku naší Národní
galerie do pařížské Mourlotovy dílny, protože
Deschamps za života Pabla Picassa převedl do
litografické techniky nejméně dvanáct děl (kresby,
kvaše, koláže) z původní sbírky Dr.Kramáře, z
nichž mnohé jsou dodnes v expozici Národní galerie v
Praze. L´Arlequin (Harlekýn) patří bezesporu k
prestižním dílům sbírky.
Z vrcholného Picassova období, s klasickou čistotou a
harmonií, je podáno 30 výjevů z Les Metamorphoses
d'Ovide (Ovidiovy Proměny). Litografie Deucalion et
Pyrrha (Deukalion a Pyrha) a Chute de Phaéthon avec le
Char du Soleil (Pád Phaëthona a sluneční vůz), tištěné
podle leptů, vydalo bibliofilské nakladatelství
Edito-Service Genf.
Druhá nejstarší je barevná litografie Les Deux fréres
(Dva bratři), tištěná z kvaše v 1930 v pařížském
L´Atelier Desjoberts. O jak ceněnou předlohu jde
dokazuje, že se tato práce skví v reprodukci na obálce
prvního průvodce k slavnostnímu otevření v 1985 Musée
Picasso.
Knihu
je možné objednat zde |
