Petr Niklgrafika

25. srpna - 4. října 2012

Výtvarný svět Petr Nikla je zřejmě jedním z nejoriginálnějších, který se v současné době objevuje v Čechách. Malíř, grafik, fotograf, performer a spisovatel již od začátku své kariéry přesvědčuje, že jeho neohraničený talent dokáže být nejenom objevný a originální, ale dokáže zaujmout lidi bez ohledu na věk či vzdělání. Petr Nikl má navíc to štěstí, že dokáže oslovit jak opravdové znalce a milovníky umění, tak třeba i děti, které si malíře díky aktivitám typu Play či Hnízda her zamilovaly, aniž by ještě věděly, že existuje něco jako výtvarné umění.
V chrudimské galerii ART uvede Petr Nikl průřez svou grafickou tvorbou a zároveň poprvé představí kompletní obrazový soupis svého grafického díla.
 


Video o tisku litografie "Svinutý"


 

Obrazový soupis
kompletního grafického díla
Petra Nikla


 

Ve stavu beztíže

Berete divadlo jako protiváhu k osamocenému bytí při malování, v němž nedochází k okamžité zpětné vazbě?
Ano. Jsou to různé možnosti komunikace. V mnohém neslučitelné, pro mě ale rovnocenně lákavé. Nejsou přenosné z jednoho do druhého. Na divadle odmítám výtvarnou ambici malovaných kulis a iluzívních objektů ubírajících prostor imaginaci. Na výstavě zase odmítám inscenační ambici prostorových prvků ubírajících pozornost a samotu vystaveným pracím. Malba je mrcha chycená do rámu. Výřez času. Jsem s ní sám, a nevnímám-li její zpětnou vazbu, stává se planou samomluvou – podobně jako při ztrátě zpětné vazby v divadle. Musím věřit tomu, že dialogem, který mi poskytla, projde i divák. Malba si žije sama a ve svém zastaveném čase může i časem měnit své významy. Stane se mi, že po nějaké době vidím obraz v galerii a říkám si, že je to pěkná blbost, ale už to nemohu změnit, není můj … V divadle je vazba okamžitá, jeho obrazy plují v přirozeném čase a jsou pomíjivé, nedají se přenést fotkou ani videem. Takže schizofrenicky komíhám mezi obojím.


Jde to dohromady?
Má to svá pro i proti. Jedním se můžu inspirovat pro druhé. Je tu však nebezpečí, že dělám všechno a nic.
Tím, co děláte, působíte jako člověk, který si rád hraje. Je to dojem, nebo skutečnost?
Nevím. Myslím si ale, že kreativní hravost je základem komunikace, pro mě je to smrtelně vážná věc, zrovna tak jako kosmický výzkum. Infantilitu nechápu jako naivitu, ale oproštěnost od ješitných reakcí, které komunikaci brání. Hra je pro mě něčím, co sebe samo může mazat, co narušuje běžné reakce, co si není sebou jisté, jak proběhne a jak skončí. A mně se líbí pobývat v něčem, kde se mé ego rozpouští a kde je otevřené pole možností nahlédnout na věci alespoň na chvíli z bodu nula.


Je těžké se v tomhle bodu ocitnout?
Podle mě máme všichni z dětství zasutý pocit hry jako zvláštní svobodný stav mysli, kdy i v té nejvážnější situaci chceme vyprsknout smíchy. Vylučujeme protilátky. A mě baví, když se jakýkoliv předmět stane předmětem hry, zmate se jeho určení a on začne vodit, probíjet. Před časem jsem naopak kreslil skutečné hračky, které pro mě zmražením v jakési fosilie přeskočily do jiné dimenze.


Čím na vás tak silně zapůsobily?
Výrazem. A tím, že je navrhovala maminka. Ve Fatře Napajedla vytvářela nafukovací zvířata a čluny, a ještě než se začaly sériově vyrábět, zkoušel jsem je na rybníku. Už samotný akt jejich nafukování vlastním vzduchem mě fascinoval.


Jako dítě jste si tedy hrál vlastně profesionálně – účastnil jste se nevědomky jejich testovacího procesu.
Ano. Tvarosloví maminčiných hraček mě ovlivnilo, stejně pobývání v ateliéru otce – akademického malíře – a ve sklepě dědy dřevomodeláře, kde jsem později vystrouhával loutky. Jednou jsem dostal na vánoce loutkové divadlo. Dědeček ho sestavil, tatínek pomaloval včetně kulis a maminka vytvořila sádrové loutky a ušila jim oblečky.


Ve vaší tvorbě se také objevuje motiv hnízd, motýlů, kukel a zámotků, které navozují částečně libé, částečně odpudivé pocity. Co pro vás tyhle symbolické objekty znamenají?
Přitahuje mě příroda poskytující nevyčerpatelný zdroj tvarů a barev a relativizující všechny naše představy o krásném či ošklivém. Koho by ostatně nepřitahovala?


Připomínáte mi chlapce, který se jenom pomalu smiřuje s tím, že už je v těle dospělého muže.
To asi souvisí se způsobem života. Nějak si nepřipouštím materiální starosti. Doposud jsem měl to štěstí, že mě živila jen kreativní činnost. Nikdy jsem nedělal nic, co bych dělat nechtěl. Možná je to tím.


Překvapila vás Hnízda her, která jste vymyslel a do jejich tvorby zapojil dalších šest desítek umělců, něčím, co jste vůbec nečekal?
Ani ve snu mě nenapadlo, že dojde k takovému masívnímu ataku publika. Jinak jsem věděl, že to bude hodně složité, ale práce nebyla až tak zničující, protože nás bylo dost, věci dostaly samopohyb a já jsem jenom zíral, jak se sunou. Zpětně mě to nabíjelo. Byl to zvláštní šestitýdenní tah, ale utahaný jsem byl, až když odezněl. Ukázalo se, že šest týdnů bylo tak akorát. Bylo náročné vše sklidit. Krasohledy Petra Lorence se nechtěně rozbily při převozu. Tunel Milana Caise byl navrácen kanalizační firmě, která roury zapůjčila.


Byl jste smutný z toho, že Hnízda berou za své?
Byla to přirozená recyklace. Ani můj kajak, který jsem rozlomil a který skončil na skládce, jsem neoplakal. Už si svoje odžil.


Přineslo vám to všechno nějaké hlubší poznání?
Velký zájem veřejnosti mi potvrdil domněnku, že lidi nemají dostatek možností přistupovat k věcem kreativně. Ukázalo se, že tu panuje hlad po fyzické interakci a chybí mezičlánek mezi brutální zábavou a intelektuálním vstřebáváním umění. Před výstavou mi novináři tvrdili, že český divák je ostýchavý, že se nebude her účastnit, ale já jsem říkal, že když se vytvoří svobodné podmínky, tak divák mít zábrany nebude. To se podařilo víc než stoprocentně. Až moc …


Myslíte, že jste diváky příliš … uvolnil?
Ano. Lidi pak jako by neměli žádné brzdy, nebylo je možné zastavit. Byli jako lavina. A já byl naivní, když jsem si myslel, že každý, kdo se ocitne v sálech Rudolfina, bude respektovat rozměry hry a prostoru. Když byla možnost mlátit do zavěšených vrtulí, někteří lidi se na nich rozehřáli jako v posilovně a pak k ostatním věcem přistupovali s toutéž razancí. Nechtěli už zmírnit. Tím pádem se atmosféra v sálu zhnětla do hukotu. Stačilo, aby se objevil jeden exhibicionista. Při takovém množství lidí se to prostě muselo stát. Citlivost, s níž jsem počítal, byla přehlušena jakousi bezbřehou euforií. Musím však říct, že tato euforie byla i přes dílčí destrukce pozitivním a velmi zajímavým jevem.


Neušetřil byste si tohle nedorozumění, kdybyste předem stanovil pravidla – jakési výstavní desatero?
Před začátkem jsme o něčem takovém přemýšleli. Ale neudělali jsme to a ukázalo se, že to byla chyba. No chyba … jakmile bych říkal co a jak, celá akce by zase ztratila něco podstatného. Byl to prostě risk. A všechny, kteří své věci do akce zapojili, jsem upozorňoval, že je dávají všanc. Ve sterilním prostoru Rudolfina, který rezonuje svými muzejními sály, jsme chtěli rozprostřít právě nástroje k dotýkání.


Došlo k interaktivitě v pravém slova smyslu. Chtěl jste docílit protipólu ke zplošťujícímu a většinově prosazovanému pojetí interaktivity, která je závislá na počítačích a drahých softwarech a uskutečňuje se přes joystick nebo kliknutí myši na monitoru?
Já se nebráním počítačům, i když s nimi nedělám. Mají úžasné možnosti. Ale jsou taky jenom pomůckou. Mě zajímá interakce, která se děje přímo, tedy interakce fyzická, nezávislá na elektronickém zprostředkování. Je to asi proto, že můžu věřit času, v němž se pohybuju, a hmatu, čímž vzniká nenaprogramovatelné napětí. Když hrajeme divadlo, více či méně improvizujeme a zapomínáme na předchozí koncepce. Necháváme se nést hrou. Až vzápětí reflektujeme, co dělají loutky nebo naše ruce. Jsme taženi obrazem. Pokusil jsem se vyzvat přátele a další hráče, o nichž jsem věděl, že pracují takto otevřenou formou, ať už jsou to hudebníci, tanečníci, nebo vizuální umělci.


A jak to nesli kustodi, kteří jsou zvyklí na takřka absolutní klid a jen neradi se z něj nechávají rušit?
Co mohli dělat? Nikoho nemohli moc napomínat, a i když už přece jen zakročili, došlo-li k demolování, lidi se jim stejně vysmáli. Začali skákat třeba po střeše moskviče a vyděšená paní kustodka mi to přišla oznámit. Šel jsem tam a řekl chlapci, ať z moskviče sleze, protože může ohrozit ostatní, kteří jsou vevnitř – střecha byla prohnutá. Nic nechápal. "Vždyť je to na skákání, ne?" řádil si dál, jako by nechápal, o co jde. Napotřetí slezl. A slezl proto, že mě trošinku respektoval jako jednoho z autorů. Na kustoda by kašlal, byli v nezáviděníhodné pozici. Museli mít špunty v uších. Překvapilo mě však, že když jsem se byl podívat na výstavu čínského malíře Čchiu Š chua, která následovala hned po Hnízdech her a probíhala za naprostého meditativního ticha, tak za mnou přišla paní kustodka a svěřila se: "Pane Nikl, mně se tak stýská, my teď nemáme co dělat."


Měl jste někdy v minulosti podobný pocit zadostiučinění z divácké odezvy na svou tvorbu?
Především to nebyla jen má tvorba, ale mix asi šedesáti autorů, také počet návštěvníků není pro mě směrodatný, to je spíš zajímavý námět pro sociology. Ale stává se mi v divadle, že někdy vzniká vzácná shoda všech přítomných. Příliš hromadná odezva bývá vždy dost podezřelá.


Když jste na začátku osmdesátých let přišel z Moravy do Prahy, byla to pro vás výrazná změna?
Byl to šok. Jsem ze Zlína a Zlín je Baťovo město s mladou historií. Velkou změnou pro mě už bylo, když jsem přišel na uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště. Ale s Prahou se to nedalo srovnat, zvláště když koleje AVU tehdy byly U lužického semináře v těsné blízkosti Karlova mostu. Takováto konfrontace s kulturním centrem musí poznamenat každého.


Považujete se za individualistu?
Jako dítě jsem byl velmi introvertní, uzavřený. Moc jsem nekomunikoval. Časem se to nějak změnilo. Líbí se mi sice pracovat o samotě, ale taky mě baví vytvářet něco společně s jinými.


Co vám dala zkušenost se skupinou Tvrdohlaví, kterou jste spoluzakládal?
Bylo to zajímavé. Sešlo se devět vyhraněných individuí, která se na schůzkách hádají, jsou schopna zastávat naprosto rozdílné postoje, a přitom se přesto domluvit. Kdybychom měli spolu hrát třeba divadlo, tak by to absolutně nešlo. Ale výstavám to nikdy myslím nevadilo až do roku 1992, kdy právě tato názorová různost vedla k tomu, že jsme skupinu rozpustili.


Ale ne tak úplně. Loni proběhla výstava a nyní vznikla Galerie Tvrdohlaví.
Jak to pojmenovat, když jsme se před osmi lety rozešli? Je to prodejní stálá galerie, která bude umožňovat výstavy také hostům z okruhu začínajících umělců. Budou tam projekce různých výtvarných filmů a internetová místnost. Nečiní si to ambice na pořádání "programových" výstav Tvrdohlavých.


Pomohla vám skupina k něčemu?
Mohl jsem dál svou práci konfrontovat s pracemi ostatních. To bylo hlavní. Ale skupina mi pomohla vyřešit i existenční problém. Já totiž v sobě nemám dostatečnou sebeprodukčnost … tu drzost ukazovat něco galeristům. Po vojně jsem rok učil na základní umělecké škole ve Zlíně, od té doby jsem na volné noze. Taky jsem se naučil mluvit hlasitěji. Tvrdohlaví jsou taková partička drzých, sebevědomých mluvčích.
Vyjma vás?


Sebe z toho nevyjímám. Ale moje drzost je tichá drzost.
V čem tkvěl podle vás úspěch vaší skupiny, jíž se žádná jiná u nás ani nepřiblížila?
Padli jsme do doby končícího komunismu, kdy žádné skupiny neexistovaly. Byli jsme první, a tím se vytvořila někdy až neadekvátní bublina. A měli jsme manažerskou osobnost, která mnoho vydupala. Jsem rád, že jsem byl při tom.


Máte dvě malé děti. Hrajete divadlo speciálně jenom pro ně?
Od té doby, co se mi narodily, jsem skoro přestal hrát domácí divadlo.


Proč?
Hrají ho ony. Na co hrát v tak teatrální atmosféře? Dceři jsem koupil menší loutky. Téměř je nepustí z ruky a já už loutky nemůžu ani vidět. Kdysi jsem hrál každý týden pro známé, kteří přicházeli se svými dětmi, pětadvacet lidí byla běžná návštěva a já doufám, že se to ještě někdy vrátí.


Ve Veletržním paláci jste provedl dosti riskantní akci nazvanou Jako motýl, když jste se nechal vytáhnout na laně mezi ochozy Malé dvorany. Cítil jste se jako motýl?
Ani ne. Nebylo to příjemné, já nejsem žádný hrdina. Když jsem v patnácti letech zkoušel vylézt na skálu, ve dvou metrech jsem se zasekl a dostal takový strach, že mě museli sundat. Ale v tomhle případě jsem na strach nemyslel, soustředil jsem se jen na svoji představu, která mě zcela pozřela. Dva horolezci mě drželi na lanech, ležel jsem na břiše zabalený do vatelínu jako kukly, ale kvůli poloze vleže jsem ztrácel dech a fialověl jsem, takže to bylo utrpení, i když to bylo zároveň úžasné. Třicetimetrové lano má velkou setrvačnost pohybu a odlepení od země i stoupání byly silným zážitkem.


Chtěl byste umět létat?
A kdo by nechtěl? Nejvíc mě láká stav beztíže, pomalé plynutí prostorem. Nemusím být vystřelen do kosmu, stačí, když se odlepím od země a deset centimetrů nad ní se budu odrážet bidýlkem.


PETR NIKL 
se narodil 8. února 1960 ve Zlíně. Vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti (1976-1980) a Akademii výtvarných umění v Praze (1981 až 1987). Byl zakládajícím členem skupiny Tvrdohlaví (od roku 1987) a člen divadelního sdružení Mehedaha (od 1985). Je nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého, udělované nejvýraznějším výtvarníkům do pětatřiceti let. Samostatně vystavuje od roku 1987.

Autor: PETR VOLF