Ester KnapováNa dobrou noc

Ester Knapová (* 1993) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze (2013–2019, Ateliér Malba II, Škola Vladimíra Skrepla). V roce 2019 pracovně pobývala v Browse and Darby Gallery v Londýně.

V roce 2020 byla nominována na Cenu kritiků za mladou malbu (Cena diváků).
V roce 2023 obdržela ČAVU – objev roku.

Výstava Na dobrou noc se otevírá osobním textem Ester Knapové, v němž malířka rekonstruuje jeden z nejsilnějších obrazů svého dětství: chvíle, kdy jí otec četl před spaním v kuchyni, zatímco ona ležela na dvou židlích za pultem, ukrytá pod stínem světla a tátova hlasu. Tento intimní rituál, založený na napůl bdělém vidění, mísení reality s představou a postupném rozostřování obrysů, je pro její tvorbu určující. Vzpomínka není popisem, ale atmosférou; není faktem, ale prostorem, kde se věci objevují a mizí, kde obraz světa vzniká z náznaků, skvrn, světla a tmy.

Právě tato schopnost přivolávat neostré reliéfy paměti je jedním z hlavních znaků malby Ester Knapové (*1993), absolventky Akademie výtvarných umění v Praze z ateliéru Vladimíra Skrepla. Její obrazy působí jako znovuprožívané fragmenty, které vstupují do současnosti s naléhavou tichostí. Kombinují lyrickou nostalgii, vizuální jemnost a hlubokou introspekci; stojí na prahu vzpomínky, kde se skutečné prolíná s vysněným.

Paměť jako krajina, krajina jako paměť

Knapová pracuje s fotografiemi z rodinného archivu, které slouží jako spouštěče – nikoliv předlohy. Z konkrétního místa se stává symbol, z konkrétního okamžiku emoce. Malířka nezkoumá topografii, ale atmosféru: to, co obraz vyvolává v těle. Česká krajina, v níž vyrůstala – zahrada, les, louka, rybník, ticho šera – je pro ni trvalým zdrojem motivů. Dětství neidealizuje, ale proměňuje v místa, kde je možné znovu ustanovit vztah k přírodě, k času i k sobě samé.

Verismus vzpomínky se v jejím díle rozplývá. Kontury se zjemňují, figury zůstávají spíše stíny, světla a barvy nesou psychologickou náladu. Často se jedná o výjevy, které jsou divákovi povědomé, i když nejsou jeho vlastní – kolektivní pocit, který překračuje intimní příběh autorky.

Výstava Na dobrou noc

Koncept výstavy vychází z motivu usínání: z hranice, kde se svět ještě drží konkrétních obrysů, ale už se začíná rozvolňovat do snu. Obrazy jsou vybrány jako vizuální situace, které tuto přechodovou chvíli nesou. Velká plátna umožňují divákovi vstoupit do prostoru, kde se paměť stává krajinou; malá plátna fungují jako detailní záblesky, drobné světelné kapsy.

Knapová mluví o tom, že proměnlivost je pro její tvorbu zásadní. Proto pracuje jak s největšími formáty své dosavadní tvorby, tak s nejintimnějšími. Velké obrazy ji nutí myslet tělem, učit se uchopit prostor, a zároveň v něm zachovat živost. Například v obrazu Modřín je strom mnohonásobně větší než malířka – jde o konfrontaci i o splynutí. Strom, který rostl na zahradě jejího ateliéru třicet let, je tak osobním i univerzálním symbolem.

Autobiografické i nad-biografické

Ačkoliv se Knapová často vrací k místům svého dětství – k chatě u Náchoda, k rybníku, kde bruslila, k lesům Broumovska – nejde o ilustraci. Její malba pracuje s tím, co má s přírodou a minulostí emotivně spojené, ale zároveň tyto pocity přetváří do obecnějších vizuálních struktur.

Krajiny, v nichž se postavy ztrácejí v šeru, bruslařky na zamrzlém rybníku, dívenky s borůvkami, bodláky na okraji polí, modřínové jehlice svítící v protisvětle – všechny tyto výjevy mají cosi společného: tichý moment uvnitř světa, který ještě nebyl zahlcen rychlostí, očekáváním ani informací.

Zneklidnění je však součástí její malby také. V obrazech se někdy objeví drobný posun – „něco je pod povrchem“, jak sama říká. To je patrné například v díle Borůvky II, které nese nádech až existenciálního neklidu. I to patří k jejímu civilizovanému úniku do klidu: i idyla má svůj stín.

Styl a malířský jazyk

Knapová stojí mimo módní vlny. Její styl vychází z pečlivé, citlivé práce s barevnou škálou, která připomíná český kolorismus, místy má blízko k luminismu, jindy k impresionismu. Tóny se přelévají jako jemná mlha, světlo není dramatické, ale hluboce přítomné. Její malba působí analogově – jako stará fotografie, která se uchovala v paměti, ale čas už ji přepsal do snového odstupu.

Malba jako metafora návratu

Pro Knapovou je malba způsobem, jak se vrátit k tomu, co přetrvalo jen jako pocit. Není to však nostalgie v sentimentálním smyslu, spíš pokus porozumět, odkud se bereme. Dětství pro ni není minulostí, ale laboratoří – místem, kde se člověk formuje, kde vzniká cit pro svět, kde jsou poprvé dány tvary, vůně, zvuky.

Výstava Na dobrou noc zve diváka do prostoru mezi bděním a snem, do chvíle, kdy se svět ještě drží hran, ale už se začíná proměňovat v obraz. Je to prostor, kde se paměť stává krajinou, krajina obrazem a obraz tichým osobním příběhem, který se může stát i naším.