Jan ŠvankmajerObjekty a grafika

Jan Švankmajer (* 4. září 1934 Praha) je český filmový režisér animovaných, loutkových i hraných filmů, animátor, spisovatel, dramatik a výtvarník. Věnuje se kresbě a volné grafice, koláži, keramice, taktilním objektům a asamblážím. Počátkem 60. let se zabýval informelem, který se později stal významnou součástí vizuální podoby jeho animovaných filmů. Je čelným představitelem pozdního českého surrealismu. Ve své filmové tvorbě vytvořil nezaměnitelný a zcela specifický styl, určovaný především nutkavě nesamozřejmou kombinací vnějškově nesourodých prvků. 

Volná tvorba Jana Švankmajera sleduje filmové kreace: vznikají například cykly grafických listů, jež nazývá Švankmajersbilderlexikon, tj. mystifikačních, pseudovědeckých ilustrací fantastické fauny aj. Počátkem 70. let se stává členem Surrealistické skupiny v Československu, kde se setkává s teoretikem Vratislavem Effenbergerem (zemřel 1986). Po této inspiraci vznikají jeho již zcela přiznaně surrealistická díla. Spolupracuje například na kolektivních projektech, jež mnohdy sám iniciuje a v jejichž rámci vytváří řadu koláží, objektů či jiných výtvarných prací. S experimentační činností souvisí také další výrazový postup, který Švankmajer objeví: je to tvorba taktilních objektů, různě modifikovaných artefaktů či skulptur.

Jan Švankmajer je autorem konceptu „gestického sochařství": do plastického materiálu (hlína aj.) je otiskováno okamžité gesto autora - materiál je mačkán, hněten, nejrůzněji deformován v kontaktu s tělem – bez předběžného plánu a bez jakékoli estetické ambice. V této souvislosti vznikají i specifické verze „taktilních básní" - třeba v podobě řízené asambláže, textu a gestický zpracované hlíny atd. Jako autor i sběratel je inspirován rudolfínskými sbírkami i pracemi renesančních a středověkých alchymistů. Vytváří novodobé varianty alchymických nástrojů, nádob a dalších hermetických atributů. Objevuje pro sebe portréty malíře Giuseppe Arcimbolda který sestavoval tváře či celé postavy z obrazů zvířat, rostlin atp. Švankmajer vytváří řadu vlastních grafik, objektů a asambláží, které se nezříkají přímého arcimboldovského citátu.

Filmová tvorba je opět úzce propojena s výtvarnou - směřuje přes Otrantský zámek (1979) Zánik domu Usherů, (1980), Možnosti dialogu (1982) po celovečerní Něco z Alenky (1987) a dále pres Zarnilman maso (1989), kultovní Konec stalinismu v Čechách (1990) k celovečerním filmům Lekce Faust (1994). Spiklencům slasti (1996), Otesánkovi (2001), který obdržel Českého lva jako film roku, Šílení (2005] až k filmu Přežít svůj život (2010) a  Hmyz (2018).