O autorovibest of ...fotografie a fotogramy

Narodil se 11. srpna 1959 v Čáslavi. 
Vyučen reprodukčním grafikem, poté studoval na Střední průmyslové škole grafické v Praze. 
Absolvoval přes 130 výstav po celém světě. 
Člen fotografické skupiny Outside3. 
Obdržel několik zlatých medailí FIAP.
Žije v Pardubicích.

He was born in Caslav on 11 August 1959. 
He got a training in print graphics, then he completed technical college of graphics in Prague.
He has participated in over 130 exhibitions all over the world.
He is a member of a photographic group called Outside3.
He has received several gold medals FIAP.
He lives in Pardubice.


Samostatné výstavy / Solo Exhibitions

1984    Pardubice, Hradec Králové, Ostrava, Žilina, Skotsko (Edinburgh, Glenrothes)
1988    Pardubice
1989    Příbor
1998    Hradec Králové, Rychnov n. Kněžnou, Pardubice
2000    Galerie FONS, Pardubice
2003    knihovna Pardubické Univerzity, Pardubice
2004    Galerie Art, Světlana a Luboš Jelínkovi, Chrudim
2005    Galerie GM (Bretaň)
2005    Galerie ART, Světlana a Luboš Jelínkovi, Chrudim
2006    Galerie Foma, Hradec Králové
2007    Galerie Chodba, Pardubice
2008    Galerie GR, Cheb
2009    Galerie Goller, Selb, Německo
2009    Galerie Klub Újezd, Praha
2010    Galerie Fons, Pardubice


 
Společné výstavy / Joint Exhibitions

1978    s J. Zikmundem, Pardubice
1981    skupina Evoluce, SIX, Pardubice
1982    skupina Evoluce, SIX, Pardubice
1983    skupina Evoluce, SIX, Klimkovické fotosession
1984    skupina SIX, Pardubice
1985    skupina Evoluce, SIX, Nové pohledy (Cheb, Praha), 5x Ústí nad Labem
1992    s Evou Francovou, galerie Dílo ČFUV, Pardubice
1996    s Věrou Mohylovou, galerie GONG, Pardubice
2001    galerie Josefa Sudka, Praha
2002    zámek Mikulov, synagoga Mikulov – Mikulovské fotobraní
2003    s Pavlem Šmídem, galerie FONS, Pardubice
2003    galerie Fiducia a důl Michal, Ostrava
2004    Galerie ART, Světlana a Luboš Jelínkovi, Chrudim
2004    ParisPhoto, Francie
2005    Klodsko, Polsko
2005    Ministerstvo kultury, Nostický palác Praha
2006    Východočeská galerie, Pardubice
2006    Bretaň, Francie
2006    Lublin, Polsko
2007    Photokina, Kolín nad Rýnem, Německo
2008    Chebské dvorky, Cheb
2008    Nové město nad Metují
2009    Heřmanův Městec
2009    Galerie moderního umění, Hradec Králové

 

Mezinárodní výstavy /  International Exhibitions

1978 - 2009    účast na 61 výstavách v Polsku, Itálii, Jugoslávii,  Anglii, Maďarsku, Bulharsku,  Austrálii, Francii, Skotsku, Belgii, SSSR, Dánsku, Španělsku, Brazílii, NSR, NDR, Turecku, Rakousku, Kanadě 
31 cen a diplomů, stipendium SČF

 

      
Ocenění z mezinárodních výstav / Prizes & ...

1980 – diplom WTF (Polsko)
1981 – zlatá medaile (Sobeka - Belgie), bronzová medaile S.D.F. a diplom FIAP (Dánsko), bronzová medaile (Novi Sad, Jugoslávie)
1982 – zlatá medaile a diplom V.D.A.V. (tehdejší NSR),
1982 – zlatá medaile FIAP a diplom a diplom diplom S:D:F: (Dánsko), diplom WTF (Polsko), bronzová medaile (Zagreb, Jugoslávie)
1985 – diplom FIAP (Dánsko)
2003 – zlatá medaile FIAP (Turecko)

 

Publikace / Publications

Autorské portfolio v Čs fotografii 7/1982 a v revui Fotografie 1/1986, 12/1999
Magazín Fotografie 1/2000 a 2/2000
Mezihra, monografie u příležitosti výstavy v Galerii Art v Chrudimi, 2004
      


Zastoupení / Collections

Leica Gallery Praha, Vintage Works, Ltd. Fine Photography, USA, SČF Praha, Dell Bello Gallery, Toronto, Kanada, Galerie Novi Sad, Jugoslávie Galerie ART, Světlana a Luboš Jelínkovi a v soukromých sbírkách.

 


Mezihra současné české fotografie
An Interlude in Contemporary Czech Photography
 

Vracel se z Olomouce z národní výstavy fotografií, kde svými snímky vyhrál v kategorii do pětadvaceti let. 
Stál v uličce přeplněného rychlíku s Vladimírem Birgusem, současným teoretikem fotografie:
Bylo by dobře, kdyby jsi se přihlásil ke studiu na FAMU.
Já myslím, že ne. Nic nového bych se tam nenaučil.

V odpovědi dvacetiletého Luďka Vojtěchovského nebyla žádná nechuť ke vzdělání, ani arogance k prestižní škole; byla to prostě odpověď autora, který již tehdy stál pevně na své cestě. 

V následujících letech to ostatně ve své tvorbě mnohonásobně potvrdil.
Ke konci 80. let dvacátého století pomalu opouští dokument prostředí města, jeho ulic, dvorků a zákoutí, aby se od poloviny 90. let zcela vzdálil dobové fotografii. Bez ohledu na módní a uznávané trendy současnosti se uzavírá v temné komoře a vytváří intimní černobílý svět.
Stále se mi vrací neodbytný sen (říká fotograf): chystám se ke skoku z mostu do vod kalné řeky... totéž pak prožívám ve fotokomoře: nořím se do jiného prostoru, který je omezen formátem A4 černého kartonu.

Motorem mé práce je pak nekonečnost možností, kdy sen se stává realitou a realita snem. Chci jich prozkoumat a poznat co nejvíce... lemuji svou cestu dopředu krajinou tvořenou hrou, jež ji dává smysl a život.

V dokumentu je fotografie součástí všeho a všech, kteří jsou zachyceni v obraze. Fotografie Luďka Vojtěchovského jsou tiché, prosvětlené paprsky fantazie.
Jiří Kolář ve svém portrétu fotografa Miroslava Háka Hlas očí říká:

Všimněte si, jak fotografie málo mluví o skutečných či osobních zážitcích svých tvůrců. V tomto ohledu jsou fotografové pravými básníky, neboť city, které nezažili, jim poslouží stejně hluboce, jako ty, jež jsou jim všední nebo dokonce smrtelně vlastní. O všech můžeme řící, někdy velmi určitě, co milují nebo nenávidí, co jim učarovalo nebo čeho si nevšímají, ale nevíme nic o jejich osobním životě, zůstávají jaksi shakespearovsky anonymní.

Avšak na druhé straně: Přijde také fotograf, který by dokázal říci o sobě holou pravdu, jak to dokázalo už mnoho básníků?

Pavel Šmíd

He was returning from the National Photographic Exhibition in Olomouc
(Moravia), where his photographs had won the category for photographers under the age of 25. He stood in the aisle of a packed express train talking to Vladimír Birgus, a contemporary expert on the theory of photography:
"It'd be a good idea if you applied to study at FAMU" [the Academy of Arts'Film and Television faculty]
"I don't think so. I wouldn't learn anything new there."
Luděk Vojtěchovský's answer was neither a rejection of education nor an arrogant attitude towards that prestigious school. It was simply the answer of an artist who had already resolutely embarked on his own path.
This would be confirmed many times in the years to come.
Towards the end of the 1980s he slowly began to abandon the documentation
of the urban setting, its streets, courtyards and secluded spots. By the mid-1990s he had completely abandoned contemporary photography. He shut himself off from the present in a dark studio, completely ignoring fashionable and accepted trends in contemporary photography, creating his own intimate black-and-white world.
I keep having a persistent dream (says the photographer): I'm getting ready to jump off a bridge into the murky waters of a river... that's what I experience in the darkroom: plunging into a different space, one that is limited to an A4 format piece of black card. The engine driving my work is
the endless possibilities where dreams become reality and reality dreams.
I want to explore them and come to know them intimately... they line my way forward through a countryside made of games that give sense and life.
As a document, photography is a part of everyone and everything captured in its picture. The photographs of Luděk Vojtěchovský are calm, light rays of
fantasy.
In his portrait of the photographer Miroslav Hák Voice of the Eyes, Jiří Kolář
writes: "Note how little the photographs speak about the personal experiences of their creators.
In this sense photographs are true poetry because the feelings that have not been experienced are just as deep as those that are quite ordinary or even  fatally personal.
What we can say, sometimes quite specifically, is what he loves and hates,
what enchants him and what he ignores. But we know nothing about his personal life, which remains as anonymous as that of Shakespeare.
On the other hand: Will there ever appear a photographer who is able to tell
the absolute truth about himself as many poets have done?"

 Pavel Šmíd


Rozhovor/ Interview

Luděk Vojtěchovský

Rozhovor o fotografii, vzpomínkách, dívčích očích a smirkovém papíře



Seděli jsme v restauraci Imperiál na pardubickém náměstí Legií. Den předtím byla otevřena v chrudimské galerii Art jeho výstava 60 fotografií s názvem Mezihra. Stejný název měla i kniha, kterou jsme na výstavě pokřtili. Bylo něco kolem třetí hodiny, Luděk pil pivo, listoval svojí knihou a povídali jsme si o jeho fotkách. Vyprávěl mi, že fotit se dá kdekoliv, třeba v téhle hospodě. Otočil se po sále, rozhlédl se a nakonec řekl: "Dneska ne, dneska tu nic není".


Kdy jsi vlastně poprvé objevil fotografii?

Ve čtrnácti letech jsem dostal od tatínka fotoaparát Ljubitěl a od té doby mě to strašně chytilo - fotil jsem u Labe v zimě, dešti a mraze. Můj otec, i když viděl, co fotím za blbosti - stovky fotek melioračního bagru a další nesmysly pořád dokola, nikdy mi neřekl jediné kritické slovo. Možná proto, že jsem si jako dítě se zdravím hodně vytrpěl a rodiče byli rádi, že mám o něco zájem. Vzpomínám, že mě jako dítě až magicky přitahovala jedna stará oprýskaná zeď a vždycky jsem se strašlivě těšil, až budu moci kolem ní jít. Dodneška mám vůbec rád zdi.


Kdo tě učil pracovat v temné komoře?

Kromě Ljubitěle mi táta sehnal od jednoho známého jakýsi zvětšovák, který byl amatérsky doma dělaný. Já na něm dva roky vyvolával fotky, z nichž nebyla jediná ani kontrastní ani zaostřená. Přesto mě to neodradilo a teprve když se všichni vykoupali, klečel jsem denně na pračce a vyvolával fotky. Fotografická aktivita našich tímto končila a já si musel na vše vydělat sám a vše se sám učit. Všichni vrstevníci se šli bavit a já dělal fotky.


Neříkali, že jsi divnej?

Maminka nadávala, že dělám jen blbosti a blbý fotky, že fotím jen samý zdi a nic pořádnýho že nedělám, to jsou přesně její slova.
Chodil jsem sice chvíli do fotokroužku, ale to mi nic moc nedalo. Seznámil jsem se tam ale s Jirkou Zikmundem, s nímž jsem měl svou první výstavu. To byl moc dobrej fotograf.


Proč jsi se šel vyučit reprodukčním grafikem?

Díky tomu, že jsem byl jako dítě na těžké operaci, a tím pádem měl změněnou pracovní schopnost, musel jsem vybírat povolání s určitým omezením na pracovní prostředí. Tenkrát jsem se měl původně stát hodinářem, ale protože k mamince chodil do ordinace vedoucí tiskáren, měl jsem protekci a po složení talentových zkoušek z kreslení jsem byl přijat na učební obor reprodukční grafik. Čtyři roky jsem v Praze na škole kreslil, ale hlavně rýsoval. Takže jsem potom šel dálkově studovat střední grafickou průmyslovku - Helichovku - obor všeobecná polygrafie. V té době už jsem věděl o fotografii.


Co bylo potom?

Od kamaráda jsem dostal nabídku jít fotit na Krajské památkové středisko. Fotili jsme desetitisíce různých předmětů od nábytku po sklo. Myslím, že tam jsem se naučil nejvíc. Vzpomínám rád na paní Plecháčkovou, ta mě třeba naučila, jak se fotografuje například interiér kostela, nechápal jsem jak se v té tmě dá něco vyfotit. 


A v té době jsi dělal vlastní fotky?

Tak v té době jsem měl dlouhou přestávku. Celej den jsem fotil památky a pak jsem šel radši na pivo. Tak to bylo až do roku 1991. No a potom mi zase kamarád řekl ať jdu na volnou nohu, tak jsem skončil u památek a začal pracovat pro tiskárny. Ale hlavně jsem dělal rastry a siťování. Dobrý bylo, že jsem začal zase fotit pro sebe, i když ne tolik, kolik bych chtěl. No a jak se zlepšovala reprodukční technika, taky bylo i méně práce na zakázkách a já začal mít víc času. A tak je to až do dneška. Občas přijde zakázka, ale hlavně dělám pro sebe, své fotografie.


Kdy tě fotografie začala poprvé zajímat jako "umění" ?

To bylo když jsem dělal tady naproti u restaurace Taxis sérii fotek, kterou jsem nazval Fragmenty města.


Kolik ti bylo?

Asi devatenáct. To jsem už moc nefotil lidi, jenom ty zdi a fragmenty.


Měl jsi v té době někoho, kdo ti rozuměl?

Lubora Netušila. To byl kamarád a moc mi pomohl. Seznámil mně s mnoha skvělými lidmi.
Ale v podstatě jsem v tom byl sám. Mně se dokonce zdály fotografický sny - jak chodím zdí, nebo že si prohlížím fotografické knížky, které jsem v životě neviděl. Nebo jsem v neděli těsně před obědem vystartoval ke stadionu Rudé hvězdy a musel jsem tam udělat nějaké fotky. Prostě mě to tam táhlo, takový podivný věci jsem dělal.


Co pro tebe znamenalo výtvarné umění?

Jako kluk jsem sbíral známky a na nich hlavně portréty a výtvarné umění. Je pravda, že víc než fotky mě inspirovalo výtvarné umění - hlavně grafika. Moc rád jsem měl atmosféru obrázků Františka Tichého. Ale hlavně, já jsem byl maniak do kina. Třeba i pětkrát týdně. A to mě hodně ovlivnilo. Jireš, Vláčil, všechno, co dávali ve filmovém klubu ... Byl jsem nadšený z atmosféry těch filmů.


Ovlivnila tě nějaká fotografická knížka?

Ne, žádná konkrétní. Měl jsem trochu pojem o tom, co se ve fotografii děje z katalogů, které mi chodily z výstav. Jinak nic. Ale co mě bralo, byly Fotografické obzory, které jsem kupoval v antikvariátech. Tam byly fotky dělané dokonalou technikou, i když ten obsah byl většinou horší.


Máš fotografii ze svých začátků, která se ti doposud líbí?

Mám jednu takovou. Je na ní pán s pejskem, dělal jsem ji v sedmnácti a dodneška je pro mě docela důležitá. A ještě jednu, je to taková tyčka s přepůleným horizontem.

Jaké používáš fotoaparáty?

Teď Nikona, kterého mám od Pavla Šmída, ale začal jsem jsem Ljubitělem od tatínka, později jsem si sám vydělal na Zenita, potom jsem měl deset let Praktiku, taky Pentacon Six, který jsem si koupil v chrudimském bazaru. Taky mám Magnolu na velký negativy 13 x 18. Když jsem se stal živnostníkem, musel jsem si koupit Minoltu, protože s Praktikou jsem nevypadal jako firemní fotograf. A taky jsem jako foťák použil zvětšovák. To když jsem fotil velký model Pernštýnského náměstí. Byla to docel sranda.

Fotografuješ portréty, reportáž, zátiší, děláš komerční zakázky. Není toho najednou trochu moc?

Ani ne. Ale komerci nedělám rád. Moc mě nebaví, ale je to práce a jsem rád, že ji mám. Když mě ale vezou někam něco fotit, tak se moc rád dívám na krajinu. Baví mě, když jedu někam hodně daleko.


Které z těchto témat děláš nejraději?

Nejraději dělám ty pocitový věci. Ty pod tím zvětšovákem. A taky portréty.


Necháváš se při focení ovlivnit náhodou, nebo jdeš přesně za svým cílem?

Řekl bych, že za svým cílem jdu, ale ty náhody se mi hoděj. Když vidím člověka na ulici, tak mu nadběhnu a počkám si až dojde tam, kam potřebuju. Když dělám pod zvětšovákem, tak vezmu náhodně nějaký papír a náhodně ho nějak položím. Náhoda mi pomůže v tom, co chci.


Proč děláš černobílou fotografii?

Je to dané světem, který vytvářím. Tam barva neexistuje. Černobílá mi dává nejvíc možností, volnost zpracování při focení, při úpravě negativu škrábáním, vytvářením sendvičů. Fotku můžu nadržovat, jak chci, můžu ji zeslabovat, tónovat. Neumím si představit, že moje fotografie by nebyly černobílé.


Fotografie z cyklu MEZIHRA pořizuješ bez fotoaparátu. Proč?

Ono to jinak nejde. To, co dělám, normálním foťákem nafotit nejde. Takže fotím zvětšovákem. A navíc, když fotím venku, tak mě spousta věcí ruší. Když fotím realitu, tak musím dělat kompromisy.

Jde ti o zachycení reality nebo svých představ?

Chci dělat "zvláštní" realitu. Jinou, čistou. V podstatě dělám jenom můj svět, fotím věci abych změnil jejich původní význam. I když je to takový lámání v kole. Všichni se jdou koupat a já sedím doma ve temné komoře. Fotit u rybníka, to mě moc nebere. Nedává mi to fantazii. Hezká fotka se ti okouká za tři dny. Ale k těmto fotkám se můžeš stále vracet a vidět v nich pořád něco nového. 
Moje fotky jsou jenom fantazie, i když se nechávám ovlivňovat vším kolem sebe. Najednou na mně nějaká věc začne mluvit. Třeba jednou chtěl malej Dominik smirkový papír, šel jsem do garáže a tam jsem jeden vytáhl. Bylo na něm něco těžkého a tak se krásně poškrábal ... Dominik ho už nedostal, dal jsem mu jinej, novej. 
Tyhle fotky jsou jakoby vzpomínky. Jako že jsem je už někdy viděl. Kdysi jsem jeden cyklus nazval Vzpomínky na město. Já ten život beru tak, že jsem už dávno mrtvej a už jenom vzpomínám na to, co za pár let bude pravda. 


Jak vlastně ty fotky bez foťáku děláš?

Jsou to aranžované fotky, které vznikají přímo pod zvětšovákem. Na černý karton si například dám suché listy, nebo papíry, nebo co mám zrovna po ruce. Taky věci, které najdu na ulici. Fotím na málo citlivý technický film, svítím pětisetwattovou žárovkou. Pak tou žárovkou hýbu a dívám se, jak to kreslí. Sleduju, co se na budoucí fotce děje, různě vše nasvicuji. Znovu se s očima u objektivu dívám, co se na papíře děje, pak zase část přikryju papírem nebo dám něco pryč ...

Ta situace není zopakovatelná ...

Ne. Kolikrát se sám divím, co mi z toho vylezlo. Na té fotce dělám dohromady několik dní.


Viděl jsem u tebe nazvětšované fotografie fotografů - kolegů. Proč to děláš?

Především je to pro mě práce. A potom mě to taky baví. Teď třeba zvětšuju z původních negativů fotografie Jana Lukase pro jeho pražskou výstavu. Měl jsem to štěstí, že jsem ho navštívil u něj doma v New Yorku a shodou okolností jsem byl pro roce osloven, abych pro něj udělal fotky. Pro mě je to velká pocta.


Viděl jsem od tebe spoustu krásných portrétů. Co tě na nich zajímá?

Duše.

Rozlišuješ mezi portrétem ženy a muže?

Líbí se mi, když ženský jsou milý, uvolněný, bezstarostný. Na ženách se mi nejvíc líbí oči. To je nádhera.

Kdo ze světových fotografů tě nejvíce ovlivnil? 

Kdysi dávno Ralph Gibson a jeho Fragmenty reality a taky Duane Michals a jeho Cesty do podvědomí. Ti dva nejvíc. A pak samozřejmě od každého něco. Každý něco vyfotil, co se mi strašně moc líbí.

A z českých?

Určitě František Drtikol. A pak taky pan Rösler, Sudek, Drtikol, Hackenschmied, Lukas.


Kde jsi nejraději fotil? 

Díky Pavlovi Šmídovi se mi splnilo velké přání - fotil jsem v New Yorku. To byl můj velký sen. 


Kde bys ještě fotit chtěl?

Kde bych chtěl fotit? Nevím, ale strašně rád fotím tam, kde se zdánlivě nic neděje a na první pohled nic není. Třeba na pardubickém sídlišti Dukla. Tam jsou jenom baráky, klepadla, zase baráky a klepadla. To mě moc láká. Tam chci fotit.


Na posledním Paris Photo jsi měl velký úspěch. Co si o tom myslíš?

Jsem moc rád, že jsem nezklamal Leica Gallery, která mě tam představila. Samozřejmě jsem byl moc překvapený zájmem o mé fotky, prodal jsem jich tam nejvíc z českých fotografů a dostal hodně peněz. Myslel jsem si, že jsem milionář. Vrátil jsem dluhy, něco dal dětem a už jsem zase tam, kde jsem byl.


Zúčastnil jsi se desítek výstav po celém světě a obdržel na nich množství cen. Pomohlo ti to nějak?

Ta ocenění nastartovala zájem o moji práci, bylo to příjemné. Taky jsem udělal radost Laďce. Pro mě osobně to moc neznamenalo. I kdybych nikdy nic nevyhrál, ty fotky to nezmění.


Máš nějakou metu, které bys chtěl dosáhnout?

Chtěl bych, až tady nebudu, aby moje fotky žily za mně. Aby byly tak dobrý, že by je lidi nevyhodili.


Proč vlastně fotíš?

Asi musím. To je jako, proč dýcháš. Asi bych bez focení umřel.

S autorem rozmlouval Luboš Jelínek28. 4. 2004


_________________________________________________________________________

Luděk Vojtěchovský se narodil 11. srpna 1959 v Čáslavi, krátce poté se stěhuje do Pardubic, kde tatínek dostal místo v chemičce v Rybitví. Vyučil se reprodukčním grafikem, později studoval na Střední průmyslové škole grafické v Praze. Fotografoval pro památkovou péči, dělal komerční zakázky pro tiskárny.
Absolvoval přes 130 výstav po celém světě. Obdržel několik zlatých medailí FIAP.
Žije v Pardubicích.

 


Tisk / Press



Uspěl v Paříži, teď je zpět v Chrudimi

 

mfDNES, 19.5.2004

Loňského veletrhu Paris Photo se vůbec poprvé zúčastnila také Česká republika. Z českých umělců ve stánku Leica Gallery Prague sklidil největší úspěch pardubický fotograf Luděk Vojtěchovský. Poprvé od svého pařížského triumfu vystavuje na domovské půdě, v chrudimské Galerii Art. Výstava potrvá do 10. června. 

Chrudim - Osamělý chodec mezi lovci náhodných setkání. Tak nazvala výtvarnice Běla Kolářová svého kolegu, pardubického fotografa Luďka Vojtěchovského.

Skromný, tichý, málomluvný fotograf dobyl svými abstraktními černobílými snímky pařížskou výstavu, o jeho fotografie byl mezi návštěvníky a kupci největší zájem.

Úspěch Vojtěchovského mile překvapil, z jedné úspěšné výstavy, byť je to jedna z nejdůležitějších událostí ve světě fotografie, se ale navěky žít nedá.

"Jsem moc rád, že jsem nezklamal Leica Gallery, která mě tam představila. Samozřejmě jsem byl moc překvapený zájmem o mé fotky, prodal jsem jich tam nejvíc z českých fotografů a dostal hodně peněz. Myslel jsem si, že jsem milionář. Vrátil jsem dluhy, něco dal dětem a už jsem zase tam, kde jsem byl," přiznává rodák z Čáslavi, který se jako chlapec přestěhoval s rodiči do Pardubic.
Na pařížském veletrhu uspěl Vojtěchovský v "konkurenci" pěti set snímků více než padesáti fotografů, mezi kterými byla taková jména jako Dagmar Hochová, Milan David nebo František Drtikol, Josef Sudek či Josef Funke.

Příchozí si ale získaly Vojtěchovského křehké fotografie, které si hrají s harmonií šedé, bílé a hedvábně černé. Jiné než černobílé snímky totiž fotograf oceněný mnoha mezinárodními cenami odmítá fotit.
"Je to dané světem, který vytvářím. Tam barva neexistuje. Černobílá mi dává nejvíc možností, volnost zpracování při focení, při úpravě negativu škrábáním, vytvářením sendvičů. Fotku můžu nadržovat, jak chci, můžu ji zeslabovat, tónovat. Neumím si představit, že moje fotografie by nebyly černobílé," vysvětluje Luděk Vojtěchovský.

Chci dělat jen svůj svět, říká fotograf

V chrudimské Galerii Art Světlany a Luboše Jelínkových představuje Vojtěchovský fotografie z cyklu Mezihra. Při jejich výrobě nepoužíval ani fotoaparát, pouze zvětšovák.
"Chci dělat "zvláštní" realitu, jinou, čistou. V podstatě dělám jenom můj svět, fotím věci, abych změnil jejich původní význam. Fotit u rybníka mě moc nebere, nedává mi to fantazii. Hezká fotka se okouká za tři dny, ale k těmto fotkám je možné se stále vracet a vidět v nich pořád něco nového," tvrdí Vojtěchovský s tím, že svou fantazii nechává ovlivňovat vším kolem sebe.

"Najednou na mně nějaká věc začne mluvit. Třeba jednou chtěl můj syn Dominik smirkový papír, šel jsem do garáže a tam jsem jeden vytáhl. Bylo na něm něco těžkého, a tak se krásně poškrábal... Dominik ho už nedostal, dal jsem mu jiný, nový," říká s úsměvem.

Výstava Luďka Vojtěchovského v Galerii Art potrvá do 10. června. Pro návštěvníky je otevřena od pondělí do pátku od 10 do 12.30 a od 14 do 17 hodin. V sobotu je otvírací doba od 9 do 11.30 hodin.

Foto: KRAJINA ZE SNU. "Z vlastního rozhodnutí osamělý chodec mezi lovci náhodných setkání," charakterizovala výtvarnice Běla Kolářová fotografa Luďka Vojtěchovského. Po fantastickém úspěchu svých snímků v Paříži nyní Vojtěchovský vystavuje v chrudimské Galerii Art.

Autor: (man)


 

Zástupci české fotografie v Paříži zabodovali

PAŘÍŽ, 2. prosince 2003 

Letos poprvé se veletrhu Paris Photo zúčastnila Česká republika. Svůj stánek na prestižní světové fotografické události v Paříži představila Leica Gallery Prague. Veletrh Paris Photo je jednou z nejdůležitějších událostí z oblasti fotografie ve světě. Během několika dnů se pod jednou střechou v reprezentativních prostorách Carrousel du Louvre setkávají všichni důležití světoví galeristé, sběratelé, teoretici, fotografové a milovníci fotografie.

Nejproslulejší světové galerie zde nabízejí to nejlepší ze svých sbírek, od originálů Gustava le Graye, Edwarda Muybridge, Eugéna Atgeta přes fotografie od Edwarda Westona, Walkerse Ewanse, Henriho Cartiera Bressona, Williama Kleina po tvorbu současných umělců Thomase Ruffa, Susan Degresové a mnoha dalších.

Několik desítek metrů dlouhé fronty
Díky umístění veletrhu v centru Paříže a originalitě uspořádání, které každý rok věnuje část prostoru mladým autorům z určité země (tentokrát z Mexika), navštívilo letošní Paris Photo během čtyř listopadových dnů 42 000 návštěvníků. Několik desítek metrů dlouhé fronty na lístky polevovaly jen v dopoledních hodinách. Mezi 93 galeriemi a 11 nakladateli z 15 zemí měly nejpočetnější zastoupení Francie (39), Německo (19), USA (10), Velké Británie (9) a Nizozemsko (7). Poprvé byla na veletrhu zastoupena také Česká republika. Leica Gallery Prague do Paříže přivezla okolo pěti set fotografií od více než padesáti českých autorů.

Prezentace domácí fotografické scény, která počínala rokem 1865 a končila fotografickou produkcí současných umělců, dopadla v Paříži nad očekávání dobře. K autorům, jejichž fotografie slavily letos v Paříži největší úspěch, patřili Luděk Vojtěchovský, Václav Jirásek, Pavel Dias, Dagmar Hochová, Adolf Zika, Miloslav Stibor, Daniel Šperl, Milan David či Viktor Kolář. Ze starších autorů pak ve francouzské metropoli diváci uviděli již etablovaná jména jako František Drtikol, Josef Sudek, Josef Funke, Jaroslav Rössler, Eva Fuka, Jan Lukas či Zdeněk Tmej.

Daniel Petřina


Fragmenty našeho života 


Když jsem se zamýšlel nad tím, co charakterizuje tvorbu posledních let známého pardubického fotografa Luďka Vojtěchovského, přišlo mi, že tím nejpodstatnějším rysem je schopnost autora zachycovat fragmentárnost světa a převádět ji v řád. Cesta k jeho dnešnímu fotografickému výrazu a rozpoznatelnému rukopisu byla postupná, logická, bez náhlých odbočení a uspěchaných dobových experimentů a mód.

Luděk Vojtěchovský začínal jako reprodukční fotograf ve Východočeských tiskárnách, později působil jako fotograf Krajského střediska Státní památkové péče v Pardubicích. Dnes je samostatně pracujícím fotografem. V letech 1974 - 1978 fotografoval Luděk Vojtěchovský staré lidi a děti na ulicích, později v průběhu dalšího desetiletí se soustředil na město samotné, na jeho fragmenty, opuštěné ulice a oprýskané zdi. V posledních letech se věnoval kromě portrétní fotografie hlavně aranžovaným kompozicím, které volně, ale logicky navazují na jeho předchozí fotografie fragmentů města.

Jeho dnešní, převážně abstraktní kompozice evokující realitu města a krajiny, však na rozdíl od předchozí tvorby nevznikají v terénu, ale přímo ve fotokomoře. Realita města s jeho ulicemi a zdmi byla nahrazena realitou předmětů, věcí kolem nás, věcí, které často ani nevnímáme; a když, tak jako odpady naší každodenní činnosti. Tyto banální předměty jako jsou odstřižky papírů, kartonů, skla se stopami po kapkách vody, plechy, textilní vlákna, uschlé listy a mnoho dalších předmětů uvádí fotograf do nových vztahů a souvislostí a vytváří tak novou realitu - čisté kompozice pevného řádu, fiktivní architektury měst a krajin. V kompozicích Luďka Vojtěchovského můžeme vycítit i jejich jakousi skrytou symboliku, i když ji autor jako symboliku pravděpodobně ani nezamýšlel. Přesto je přítomna: svět dneška jakoby postrádal celost. Jeho nejistota, neklid a rozbitost na fragmenty je znamením naší současnosti.

Současné práce Luďka Vojtěchovského vznikají netradiční cestou bez použití fotografického aparátu pouze pod zvětšovacím přístrojem. Autor užívá postupů klasické fotografie. Zasahuje do negativu, a již mechanicky nebo cestou chemickou, používá také sendvičů (tzn. dvou negativů položených na sebe ve zvětšovacím přístroji). Tvorba Luďka Vojtěchovského dozrála k vysoké kvalitě 
intenzivní a dlouholetou prací v tichém soustředění. Jeho dílo je důkazem, že umění fotografie vyrůstá nenápadně i mimo velká centra a v době digitálních manýr všeho druhu stále ještě (!) na půdě klasických fotografických postupů. 

Lubomír Netušil, 2003