Markéta Korečková a Ján MackoPrso nebo Boj

Prso nebo Boj

Malé dítě se rozhoduje rychle. Jeho aréna je přehledná. Prostor mezi matkou a otcem. Prso je fyzickou potřebou matky, boj je osobnostní potřebou vymezit se vůči otci. Život začíná pro všechny stejně. Malá přehledná aréna zakládá lidský charakter, který se projeví později. Buď sklonem k laskavosti a porozumění, nebo bezohledností, egoismem a krutostí. Malý půdorys nukleárního rodinného vztahu odehrávající se v relativně krátkém čase nelze podceňovat. Je vlastně samotnou kolébkou civilizace. Jakékoliv druhy ideologií se odhalují tím, že do této arény, která je intimní a chráněná, chtějí vstoupit a zpřeházet její běh (zpravidla organizační a výchovné zásahy). To samé se týká vztahu k tělu a tělesnosti. I zde lze odhalovat a diagnostikovat nepřirozenosti, inverzitu, lež, jako nástroj ideologického působení - usměrnění či sjednocení toho, jak tělesnost vnímat či odmítat (např. normy v umění, tělesný ideál, móda, uniforma ad.). Tělo v umění je hercem vztahu, čili nositelem alegorie, která se s dobou proměňuje. Markéta Korečková a Jan Macko jsou sochaři a zároveň partneři. Tato výjimečná situace jim umožňuje odhalovat a společně sdílet základní jádro této problematiky, protože tvoří rodinu.

A protože tvoří tuto rodinu dnes, v těchto časech a v těchto podmínkách, odhaluje jejich sochařská práce půdorys již daleko širší, pokročilejší. Půdorys rodiny, kde tradiční role matky a otce se proměňuje, a kdy vztah k vlastnímu tělu a tělesnosti se stává přímou a často kritickou (sebe z toho ovšem nevyjímaje!) diagnostikou celkové společenské transformace, která prezentuje pouze tvář úspěchu. Hranice mezi soukromým (intimním) a veřejným se vytrácí. Tradiční rámec figurálního sochařství mění své narativy. Alegorie a symboly opouští nadčasové pozice a stávají se civilními formáty situovanými a operujícími v každodenním životě. Ať už jsou spojené přímo s mateřstvím (Bipolární moment; Krev není voda), s rolí matky (Poezie všedního dne; Osobní Veraikon; Domácí bohyně) nebo s rolí otce (Koryto; Beránek, Kůže).

Pohyb od témat, která se dotýkají obou sochařů přímo fyzicky (rodičovství), vede v jejich práci k širší reflexi a přepracovávání tradičních ikonografických motivů a schémat zastupující obecné, kolektivní hodnoty civilizace (např. náboženství). Na pořadu dne je krize reprezentace, která není ničím jiným, nežli narušeným mýtem o trvalých a nezpochybnitelných hodnotách západní společnosti. Rozkladný konzum se chová jako špatně vychované dítě (Neviditelná ruka trhu). Krutě a bezohledně. Stejně jako jakákoliv ideologie z minulosti destruuje a přemazává vše, co se jí nehodí (uveďme příklad. Kosíkova Fausta, jako metaforu odosobněné inženýrské vůle nebo citát Jana Švankmajera, že „konzum je ideologie“.).

Markéta Korečková a Jan Macko sestupují až ke kořenům umění, k jeho konstitučnímu základu a kladou iritující otázky po významu a smyslu umění v současnosti a pro současnost. Operují v náročném sdruženém prostoru rodičovství a sochařství. Ocitají se v první linii citlivosti, kterou zachovávají a brání, protože nesmí být ničím a nikým prolomena. Nacházejí strategie v černém humoru, který sídlí hned vedle smrtelné vážnosti. Hodnotou, kterou vyznávají, je plná osobní zodpovědnost. Pokračují v neprašovské tradici, která nemůže jinak, nežli jít proti krutosti krutostí, proti vtipu vtipem a proti emancipaci emancipací. Tvůrčí negace tu vyrůstá z vitální potřeby nápravy, z vůle nevzdat se prodloužené ruce trhu ani nepodlehnout jiným nepravdám a nespravedlnostem, které se důmyslně maskují za formami falešné reprezentace. Oba vědí, že právě tyto kulisy je nutné vždy znovu rozbíjet, protože především v tom spočívá smysl umění, sochařství i člověka jako morální bytosti vůbec.

Petr Vaňous, Praha, září 2019