Michal CihlářSexshopy

Narozen 16. 9. 1960 v Praze, žije a pracuje v Buštěhradě.

1981-1987 Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha (ateliér knižní kultury a písma, prof. Milan Hegar, doc. Jan Solpera)

Věnuje se barevnému linorytu, volné i užité grafice, koláži a autorským fotografickým knihám.

Graficky upravil nebo ilustroval více než 80 knih. S Veronikou Richterovou realizují ze společných cest autorské fotografické publikace. Od roku 1989 už na cestách napsal sto kolážovaných cestovních deníčků. S Rudo Prekopem sestavil autorskou monografii Andy Warhol a Československo /Arbor vitae 2011/. Nepravidelně publikuje v Revolver Revue /Jedna věta, RR 2018/. Je autorem 4 poštovních zámek. Pro Zoo Praha vytvořil /1997-2006/ linorytový Corporate Design. Roku 1996 byl zařazen do projektu Moravské gobelínové manufaktury Actual Textile Art, /gobelín Hejno pro Parlament ČR/. Za svůj přínos české moderní grafice obdržel za rok 2002 Cenu Vladimíra Boudníka.

Je sexshop v cyklickém podání Michala Cihláře metaforou současného světa?
Ano, pokud ho vnímáme jako svět definovaný konzumem a člověka především jako konzumenta.

Svět, ovládaný tichými dohodami mezi výrobcem a spotřebitelem, umělecky před víc než půlstoletím pojmenoval Andy Warhol. Převedl jazyk komerčního designu do světa umění a položil otázku, jestli konzument mezi obojím chce či potřebuje rozlišovat. Cihlář, v duchu Warholovy metody, stopuje nejintenzivněji konzumovanou lidskou aktivitu, sexualitu, a při uměleckém tematizování obchodu s ní dochází k zajímavým výsledkům.

Sexshop v Cihlářově pojetí je tržištěm i bojištěm zároveň. Jde v něm o křiklavé ukojení nejsilnějších i nejtajnějších lidských potřeb. Víc než jinde zde platí, že vzhled či obal prodává: obraz sexuální propriety je často atraktivnější než to, co se nachází v krabici.

Návštěvník sexshopu, ať už ovládaný měšťáckým pocitem viny nebo libertinskou rutinou, se tak v něčem vlastně podobá návštěvníku galerie. Umělecké dílo, dejme tomu linoryt od věhlasného grafika, má jedno společné s pestrobarevně potištěnou krabicí, obsahující třeba nafukovací pannu z umělé hmoty. Zde individuální výtvor nesoucí pečeť osobnosti svého tvůrce, tam produkt chrlený v tisícových sériích: oba tyto výtvory však shodně usilují o lidskou pozornost, snaží se oslovit tentýž psychický mechanismus.

Když si Warhol kdysi podobnost uměleckého výtvoru se spotřebním výrobkem uvědomil, začal tvořit ostentativně „průmyslovým“ způsobem: zahodil třeba štětec a vzal polaroid. I Cihlář, věrný Warholovi, zachycuje sexuální propriety v jejich stroze objektivní podobě. Pokud výjimečně zaujímá stanovisko, pak v podobně jemné grotesky. Asi jako když obrázky monstrózního umělého pyje vytiskne na dortový papír se zdobeným krajkovým okrajem, který si předtím od něj vysloužil snad jenom Karel Gott.

Přece je zde ale proti Warholovi jeden důležitý rozdíl. Místo polaroidu Cihlář zůstává věrný své oblíbené technice, která patří v grafice k těm vůbec nejpracnějším (vícebarevný linoryt). Jeho grafiky jsou tematicky „cool“, zprostředkovávají však daná témata tím možná nejbytostnějším způsobem, jaký si lze představit.

Ale zdá se to vlastně logické: jsou-li návštěvníci sexshopů motivováni svými vášněmi a nutkáními, je patrně v řádu věcí, pokud daný svět výtvarně pojímá umělec, jehož způsob tvorby by se také dal nazvat až obsedantně důkladným.

Pavel Kosatík