O autorovigrafika a kresby


PETR SÍS

grafika a kresby
graphic and drawings

 

Petr Sís  se narodil v roce 1949 v Brně.

Je mezinárodně uznávaný autor knih pro děti, ilustrátor, grafik a tvůrce animovaných filmů. Absolvoval na pražské VŠUP a The Royal College of Art v Londýně.

Za svou tvorbu získal mnoho ocenění po celém světě - od Zlatého medvěda na Filmovém festivalu v Berlíně (1980 za krátký animovaný film Hlavy) až po Ragazzi Award na Mezinárodním veletrhu dětské knihy v Boloni (2004 za Strom života). Šestkrát obdržel cenu The New York Times. Je autorem více než dvaceti knih, pro dalších asi padesát vytvořil ilustrace. Natočil 26 animovaných filmů a v roce 2004 vytvořil pro stanici newyorského metra na 87. ulici nástěnnou mozaiku. V roce 2012 získal prestižní cenu Hanse Christiana Andrsena.

Žije se svou ženou a dvěma dětmi, Madlenkou a Matějem, v New Yorku.

 

JDI ZA SNEM

PETR VOLF

Když si prohlížím knížky PETRA SÍSE (51), který už skoro dvacet let žije v Americe, zapomínám, že se umění dělí na Velké a Malé. Neztrácím soudnost -- je mi to prostě jedno. V Sísově tvorbě se tyhle rozdíly mažou. Potěší oko nádhernými obrázky, duši pohladí lidskostí příběhů, které vypráví. Tak třeba v zatím poslední knížce Madlenka její hlavní hrdinka, malá newyorská holčička, obejde jeden blok a během své mise potká francouzského pekaře, italského zmrzlináře, indického prodavače novin ... Jako by obešla zeměkouli. Američané Sísovi rozumějí. Pětkrát si jeho knížky vysloužily od New York Times ocenění Nejkrásněji ilustrovaná kniha.

Vaše knížky vyprávějí často o různých cestách: o Kolumbově výpravě do Nového světa, o cestě vašeho tatínka do Tibetu, o putování Eskymo Welzla, o Galileově cestě po hvězdách nebo o Madlenčině túře kolem bloku. Jak jste se vlastně ocitl v Americe vy?

Do Ameriky jsem jel dělat film, ale nepočítal jsem, že bych tam zůstal. V podstatě jsem tam uvízl. Měl to být film o olympijských hrách v Los Angeles a protože šlo o animaci, musel jsem tam odjet už ve dvaaosmdesátém. Do toho začala fungovat MTV, odkud mě požádali o klip k písničce Boba Dylana You Gotta Serve Somebody. Nikdo ještě nevěděl, co to ty klipy vlastně jsou a nikdo ani netušil, co bude zanedlouho MTV znamenat nejen pro hudbu. Byl jsem v Americe pět měsíců, když jsem dostal telegram, abych se vrátil, protože komunistické země se rozhodly olympiádu bojkotovat. Měl jsem rozdělaného Dylana, byla to pro mě šance ve třiceti jako hrom a já o ni nechtěl přijít. Řekl jsem si: dodělám klip, budu mít úspěch a pak se uvidí. Dodělal jsem klip, pustili si ho na MTV a řekli: "Tak tohle ne."

V čem byl problém?

Dylan tehdy vypadal ještě slušně a nejspíš si myslel, že by měl vystupovat v klipu s kytarou -- jako borec. Kdežto já jsem ho pojal stylizovaně. Myslel jsem, že to přijme. Omyl. No, dostal jsem strach a začal si raději dopisovat s ambasádou. Psal jsem v duchu: Pro vývoj české animace je potřebné pokračování mého pobytu ve Spojených státech. Oni odpověděli vstřícně -- abych se okamžitě dostavil do Prahy, kde se projednají další podmínky mého působení v USA. Korespondenci vedla nějaká soudružka Slezáková. Začalo to být nepříjemné, dostával jsem z toho fóbii. Když jsem pak mnohem později ve Washingtonu na ambasádě zahajoval výstavy, říkal jsem si: Tak tady odtud mi psala Slezáková ty svoje dopisy. Potřeboval jsem se chytit, mít úspěch, protože kdybych se vrátil domů, sebrali by mi pas. Nechtěl jsem přijít o svoji šanci.

Jak jste se ucházel o úspěch?

Chodil jsem v Los Angeles ukazovat svoje filmy a obrázky a všude mi říkali, že je to moc evropské a surrealistické. Nějaká paní se už na mě asi nemohla dívat, tak mi sehnala místo na škole, abych mohl učit ilustraci. Moje evropské metody se ale pohodlným kalifornským studentům nezamlouvaly. Nechtěli se trápit. Měl jsem s sebou Baltické pohádky, které jsem ještě doma ilustroval pro Artii, a poslal jsem je Maurici Sendakovi, nejslavnějšímu Američanovi přes dětské knížky. Zavolal mi, ať vypadnu co nejrychleji z Los Angeles, protože je to v Americe to nejhorší místo pro umění. Musel jsem na východní pobřeží. Jenže jsem neměl peníze. A do toho hluboké deprese z korespondence se Slezákovou. Najednou se ozval Miloš Forman. Chtěl ode mě plakát na Amadea. Když mi zaplatil, na nic jsem nečekal, vzal auto a přejel celou Ameriku.

Znal jste cestu do New Yorku?

Jel jsem naslepo. Bez mapy. V Texasu jsem se ptal nějakého policajta: Kudy do NY? Bylo to asi výstřední, protože chtěl hned vidět doklady. Přijel jsem k New Yorku a nemohl najít cestu na Manhattan, kam vedou jen tunely a mosty. Jezdil jsem dokola, měl jsem adresu na kamaráda z Čech, architekta. Pršelo, všechno bylo černé, nevlídné, smutné. Zhrozil jsem se: copak tady můžu něco dokázat? Kamarád měl malý byt. Dal jsem si lhůtu, že do měsíce prorazím. Sebral jsem všechny obrázky, co jsem měl, dal je do desek a na každý den jsem si domluvil asi sedm schůzek v různých novinách, časopisech, i v nesmyslných magazínech -- kuchařských a filmařských. Dodneška mi známí říkají, že jsem vypadal, jako bych měl mít každou chvíli infarkt. Vrazil jsem do redakce, vytáhl svoje věci a nesmyslně po nich vyžadoval, aby mi okamžitě řekli , jestli mě chtějí, nebo ne. Teď hned. Až později jsem pochopil, že to chodí tak, že se na to podívají v klidu a dají mi vědět telefonicky. Tlačil jsem na pilu jak blázen. Možná, že ze mě měli největší strach v listě New York Times, takže mi dali kšeft. Můj obrázek tam vyšel 24. června 1984. Za měsíc, jak jsem se rozhodl.

Vaše kresby pro noviny a časopisy se pak staly velmi žádané. Co vám tahle práce kromě peněz přinášela?

Nějakou dobu byly dokonce moje obrázky placené líp než knížky. Díky dobrému všeobecnému základu jsem měl přehled, orientoval jsem se v mnoha věcech, což je pro ilustrátora důležité. Chtěl jsem být nejlepší. Na jakékoliv téma jsem místo jedné udělal hned dvacet skic -- jenom proto, abych se ukázal, jakou mám invenci. Redaktoři pak nevěděli, co si vybrat. Musel jsem kresbu stihnout přes noc, ale to mi nevadilo. Bral jsem to jako výzvu. Nebo zatelefonovali ráno, zadali téma, pak jsem poslal skici, oni je v poledne odsouhlasili, odpoledne jsem kreslil a v deset večer jsem svoji kresbu uviděl v novinách, které se povalovaly mezi psími lejny. To byl nepříjemný rub práce pro noviny a časopisy. Pomíjivost. Ta ale odpadá v případě knížek. Postupně jsem začal nabídky z časopisů omezovat. Kdysi jsem si myslel, že budu pro noviny dělat celý život. Už si to nemyslím. Mám raději klid a na knížku potřebuju tak šest měsíců.

Vy ale rád děláte pod tlakem. Četl jsem, že s Eskymo Welzlem jste si dával na čas, a pak jste si řekl, že ho dorazíte ještě předtím, než přijde na svět vaše dcerka Madlenka.

Stejně jsem ten termín trošku prošvihl. Přesně si vzpomínám na obrázek, kde jsem si hrál se sněhovými vločkami a žena začala křičet, že už Madlenka spěchá na svět. Museli jsme do nemocnice.

Takže dcera -- skoro múza: už o ní děláte knížky.

Ona se nejmenuje Madlenka, ale Madeleine, protože manželka má ráda všechno francouzské, i když je Američanka. Zeptal jsem se tedy Madeleine, jestli můžu pro potřeby knížky její jméno počeštit na Madlenka. Souhlasila. Za dva dny jsme šli na procházku, chtěla zmrzlinu, ale já jí odmítl vyhovět, takže mě hned vydírala, že když tu zmrzlinu nedostane, nebude souhlasit s Madlenkou.

Děti ...

Děti. Když jsem dělal knížku o Tibetu, taky jsem spěchal. Otec, pro něhož jsem ji vymyslel, byl nemocný a já jsem chtěl, aby si ji mohl prohlédnout.

Ukazoval jste mu knížku před vytištěním?

Ukazoval jsem mu ji průběžně. Však byla o něm a o jeho výpravě, kterou jako filmový režisér podnikl v padesátých letech do Tibetu. Nevěděl jsem, jak se to bude s jeho nemocí vyvíjet. Ale dopadlo to dobře. S knížkou, a hlavně s ním. Myslím, že se mu líbí. Kouzelné bylo, že jsem knížku mohl osobně předat Dalajlámovi v buddhistickém klášteře ve Švýcarsku. Měl jsem na sobě šál, který dal Dalajláma tenkrát -- 28. listopadu 1954 -- když se setkali, tátovi. Jako dítě jsem všechno, co o Tibetu vyprávěl, považoval za pohádky: Dalajláma mi připadal jako jednoznačně pohádková bytost. Takže jsem potkal člověka z pohádky. Kdo má takové štěstí? Otec byl v Tibetu jako první Čechoslovák a naši rodinu to poznamenalo. Já jsem napsal a namaloval knížku, sestra dělá tibetské čaje, bratr jel do Tibetu, aby viděl zem, kde byl táta ... A když jsem tátovi řekl, že jsem osobně poznal Dalajlámu, řekl: "To ses jenom dotkl povrchu."

A vy jste někdy v Tibetu byl?

Nebyl.

Proč?

Nosím ho v srci. Nechci přijít o dětský sen.

Považují vás v Americe za malíře, spisovatele nebo ilustrátora?

Jakmile jsem udělal první obrázek pro New York Times, považují mě Američani za ilustrátora. Když jim řeknu, že dělám taky kreslené filmy, nechápou. Mají rádi jednoznačnost. Francie je krásná v tom, že to nerozlišují. Jsem tam prostě umělec.

Vaše knížky z posledních dvanácti let jsou autorské. Sám si je vymýšlíte, píšete, sám si slova doprovázíte obrazy. Z toho, jaký mají rytmus, jak se v nich střídají detaily s celky, mi připomínají animovaný film, který jste u profesora Jágra na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové vystudoval a kvůli němuž jste taky šel do Ameriky.

Já chci, aby to takhle lidi cítili. I když je pak kupodivu těžké z těch knížek udělat film.

Máte nabídky?

Domníval jsem se, že po první knížce, která se bude dobře prodávat, nebude s filmem problém. Nestalo se. Pak vyšla Madlenka a hned volali z Hollywoodu. To chceme! Bude to sedmdesátidílný seriál! Byl jsem nadšenej. Konečně se splní můj americký sen. Jenže telefonát pokračoval: To jméno, Madlenka, nemá v sobě energii. My jí musíme dát nějaké lepší jméno. Po půlhodině bylo jasné, že tenhle rozhovor nikam nevede, že mi vezmou moji věc, celou ji rozcupují a rozemelou. Jsem už tak starej, že to nemám zapotřebí. Namaluju raději šest sedm knížek s Madlenkou, pak půjdu za panem Pojarem, který dělal medvídky, dá se dohromady tým a vznikne film, za který se nebudu stydět.

Myslíte na animovaný film?

Chtěl bych pololoutkový seriál, jenom nevím, jestli to časově stihnu, generace nejlepších fachmanů českého animovaného filmu odchází. Ale já si musím pospíšit i z jiného důvodu. Madlence, pro kterou jsem první knížku vymyslel, je už osm, začíná poslouchat cédéčka a já pořádně nevím, co v těch sluchátkách vlastně má, ale tuším, že nejspíš Britney Spearsovou ...

Chápu.

Já bych jí to nekoupil, ale manželka chtěla Madlence udělat radost. Jen si tak říkám, že bych si měl poslechnout, o čem vlastně ta holka zpívá.

Jak na vás působila Jacqueline Kennedyová-Onasisová, která s vámi v nakladatelství Doubleday spolupracovala na knížce Tři zlaté klíče, odehrávající se v Praze?

Nechtěla být dáma, která nemusí vůbec nic dělat než reprezentovat. V Doubleday jí nabídli, že by mohla dvakrát týdně chodit do nakladatelství jako redaktorka. Platili jí nějakou směšnou částku a ona skutečně bez osobní stráže, v malém autíčku, jezdila do práce. Milovala Prahu a její architekturu, sochařství. K té knížce mě vyhecovala. Byla velmi emocionální a vydala jeden dopis, kde psala, že Petr Sís je génius, což mi bylo poněkud trapné, protože tohle by se lidem nemělo dělat. Taky mi řekla, že kdybych chtěl jednou prodat všechny své obrázky, ví o člověku, který by je koupil. To byla bomba.

A co jste se dozvěděl?

Nechtěl jsem se hned ptát. Jenže jsme dodělali knížku a ona umřela. Hned mi volali z časopisů, pro které jsem dělal, abych o ní něco řekl, když jsem byl poslední, s kým spolupracovala. Odmítl jsem. Pro mě to byl šok. Knížka vyšla tři neděle po její smrti. Nakladatel mě pak napomenul, že jsem měl do médií něco říct, že by to knížku propagovalo. Ještě mě napadlo, že mi možná poslala dopis, v němž uvádí jméno toho dobrodince. Nestalo se. Vzápětí proběhla posmrtná aukce všech jejích věcí na charitu. Vydražilo se všechno -- včetně dvou knížek, které jsem jí půjčil, když jsme hovořili o tom, co spolu budeme dělat v budoucnu. Všiml jsem si, že jejich cena šla sedmkrát nahoru.

Máte úspěch. Nicméně znamená to, že jsou vaše knížky v celé Americe bezvýhradně kladně přijímány?

Podle nějaké statistiky devadesát procent Američanů pevně věří v Boha. To se někdy bohužel projevuje v nedostatku tolerance. Vydal jsem knížku o strašidlech a jel jsem ji propagovat do Texasu. Na besedě si vzal slovo jeden chápek: A víte vy vůbec, že o čarodějnicích a dracích se nikde v Bibli nepíše? To na mě trochu padl strach. Ten jih je v tomhle směru nepříjemný. Ptají se vás tam hned na takové osobní věc, jako jestli chodíte v neděli do kostela a podobně.

Baví vás ještě tahle turné na podporu prodeje vašich knížek?

Už ne. Už to nemůžu dělat. Ale ze začátku jsem si myslel, že takové turné je neodmyslitelnou součástí úspěchu. Jak já se těšil, až mě z nakladatelství poprvé pošlou na cestu! První knížka, kterou jsem sám napsal a nakreslil, se jmenovala Duhový nosorožec. Vyšla u Alfreda Knopfa. Těšil jsem se, že bude turné. A nic. I když to byla podle New York Times nejlepší knížka, v nakladatelství usoudili, že turné se ještě nevyplatí. Ono to něco stojí: letenky, hotely, diety. Pak se blížily oslavy objevení Ameriky a já udělal knížku o Kolumbovi Následuj svůj sen. A zrovna když jsem to nečekal, zavolal majitel jednoho newyorského obchodu s knížkama: "Tak vy tady budete podepisovat?" A chtěl vědět, co můžu nabídnout, jestli umím něco jiného než malovat, jestli zpívám nebo hraju na klavír nebo dělám kouzla pro děti. Zhrozil jsem se: To k tomu patří? Prý naprostá samozřejmost. Tak jsem poprosil svého bratra, který tenkrát zrovna dodělal FAMU, aby za mnou přijel a pomohl mi se show. Vymyslel jsem loutku Kryštofa Kolumba, brácha hrál na kytaru, já jsem měl deštníky s mapami světa, aby děti viděly, kam se všude Kolumbus dostal ...

Vypadá to, že vás to dost bavilo.

Byl jsem nažhavenej. Jenže v nakladatelství pochopili, že mají lidi plné energie a poslali nás na ďábelskou cestu: každý den jsme byli ve třech, čtyřech obchodech. Což už je dneska, mimochodem, historie, protože už těch obchodů tolik není -- pohltily je knižní supermarkety. Bydleli jsme v Chicagu v nejluxusnějším hotelu, ale už v šest ráno jsme z něj museli vypadnout. Jedna známá kritička mi později řekla, jak se divila, že dělám kabaret, když mám takovou hezkou knížku ... A do toho mí američtí kolegové: usmívali se a že by tedy ze sebe vola rozhodně nedělali. Dobrá věc na tom byla, že jsme projeli celou Ameriku. Ale z tahání všech těch věcí jsem si pořídil tenisový loket. Každý den jiný hotel, každý den chytat letecké spoje, Boston, Chicago, Washington, Seattle, Los Angeles. Brácha pak přijel ještě jednou, když vyšel Eskymo Welzl, a podobnou trasu jsme dělali zase -- jen s tím rozdílem, že jsme se ještě stavili na Aljašce.

Snažíte se svými knížkami i něco řešit, otevírat dětem oči?

Po nějaké době mi přišlo, že jak stoupám nahoru, dostávám ceny, poskytuju rozhovory, je to pořád jen: já, já, já. Proto se snažím upozornovat na to, že jsou děti, které si takovou knížku ani koupit nemůžou, prostě chci něco ovlivnit a svůj vklad použít k něčemu dobrému. Proto teď chci udělat knížku o Darwinovi. Rozhodl jsem se pro ni i z toho důvodu, že v některých státech v Kansasu a Texasu řekli, že jeho teorie není správná a je tam velké protievoluční hnutí. Tu moji knížku okamžitě zakážou minimálně v Texasu a Kansasu. Bude z toho velká hádka a bude se o tom psát, ale je to podle mě mnohem zásadnější počin, než se jen svlíknout do naha a nechat se vystavit v galerii, jak se to děje ve velkém umění.

Myslíte při psaní na to, aby vše ve vašich knížkách bylo politicky správné?

Politická korektnost je šílená věc. Madlenka měla fantastické kritiky. Byla první na žebříčcích předvánočních prodejů. Ale v těch nadšených kritikách se po dvou skvělých odstavcích objevily i zdvižené ukazováčky. Jak to, že Sís ukazuje Francii detailně, podobně i Německo nebo Itálii, ale Jižní Ameriku pojímá na stejné ploše, jako v jiných případech jedinou zem? A jak je možné, že člověk z Jižní Ameriky má na hlavě buřinku, jako nějaký chudý indián z hor? Jenže já jsem jen přišel z Evropy a mám bližší vztah k Francii nebo Itálii. Já chci mít jako umělec právo na svobodnou licenci. Ale kritici mi tvrdí, že jsem jako učitel a všechno musí být v potřebných proporcích. Tuhle odpovědnost nemíním nést.

Z jakých podkladů či pramenů čerpáte, abyste se nedopustil historických či věcných omylů?

Musím se pečlivě připravovat. Když jsem dodělal Galilea, poprosil jsem dva profesory z Harvardu, aby knížku zkontrolovali. Byli inteligentní, měli děti, takže jen řekli: "V pořádku." S Kolumbem mě ale odborníci poučili, že vlajka nikdy nevlaje u plachetnice po směru plavby, ale proti němu. Nebo: lidi na Santo Domingu, které Kolumbus potkal jako první, byli nazí a neměli žádné sukýnky. Jenže udělat je nahé by mi přišlo poněkud ... nekorektní.

Co v Americe znamená, že je vaše knížka úspěšná?

Když se jí prodá tak sto padesát, dvě stě tisíc, jako to bylo v případě Galilea. Ale Eskymo Welzla si koupilo jenom šedesát tisíc lidí. Ve Francii už je úspěch deset tisíc. Stejně tak v Německu.

Od otce jsem v mládí slýchával, jestli jednou něco dokážu, jestli budu mít úspěch. A asi před dvěma roky přišel okamžik, kdy jsem si řekl: Co to ten úspěch vlastně je?

Na co jste přišel?

Největším úspěchem pro mě bude, když budu spokojený a moje rodina taky. Předloni jsem pracoval na velké nástěnné malbě pro Univerzitu v Minneapolis, na ledu jsem podklouzl a přetrhl jsem si patelu, vaz v koleni, s nímž má potíže také fotbalista Ronaldo. Poprvé v životě jsem byl delší čas v nemocnici, pak jsem chodil o berlích a tahle nejistota a nemohoucnost mi úplně jinak nasvítila všechny ty ceny a skvělé prodeje.

Nevadí vám, že doma vyšly zatím jenom tři vaše knížky?

Asi to souvisí s tím, že doma není nikdo prorokem. Knížky, které jsem dělal v Americe, jsou drahé, stojí přes dvacet dolarů, a když jsem se je snažil vydat tady, podařilo se jejich cenu srazit na sedm dolarů. A stejně jsem potkal spolužáky, kteří mi vyčítali: Hezká knížka, ale pak jsme museli být přes víkend o chlebu a vodě. To mě mrzelo. Připadal jsem si jako bídák. Tu cenu jsem stejně neurčoval já!

To je asi nepříjemné, když se krásné knížky nemůžou dostat k těm, pro něž jsou určeny.

Proto bych chtěl vymyslet takové, které by byly cenově dostupné nejenom dětem, jejichž rodiče si je můžou dovolit. Ale to se děje i v tak bohaté zemi, jakou je Amerika. Byl jsem v jednom knihkupectví v Chicagu, kam přišli asi dvanáctiletí černoši. Dostali od ředitele školy tři dolary, aby si koupili paperback a měli poprvé v životě svoji knížku: doma žádné neměli, jenom televizi a hry. Byli v šoku, že si za ty tři dolary koupí jenom tu nejobyčejnější tenkou knížečku bez obrázků.

Ale počítač doma mají. Vnímáte ho jako konkurenci?

Děti jsou vedené určitě víc k počítačům než ke knížkám. Odpovídá to zrychlené době. Možná že to, co dělám, už dneska patří historii. A tak si vždycky, když přemýšlím o nové knížce, představuju někoho, kdo je třeba nemocný, musí ležet a má dost času na věci, jakých by si jindy nevšiml.

zdroj: časopis Reflex