Toyen - Marie ČermínováGrafika

Malířka Toyen (Praha 1902 - Paříž 1980) patří z hlediska uměleckého, osobního i politického k nejsvobodnějším tvůrčím osobnostem minulého století.

Odmítla své civilní jméno (Marie Čermínová) a přijala dodnes záhadný pseudonym, nesklonný a bezrodý, zrušila spoutávající rodinné vazby ve prospěch několika přátel "spřízněných volbou", protestovala proti měšťáckým konvencím příklonem k anarchistickému hnutí, popřela tradiční "ženskou roli" jak důsledně nezávislým způsobem života, tak i vysokými nároky na vlastní tvorbu, která díky mimořádným malířským kvalitám, odvážné představivosti a intenzitě výrazu zaujímá jedinečné místo v celku moderního umění. 

Ačkoli životní osudy Toyen byly velmi pohnuté, její tvorba si při vší dynamičnosti stále zachovávala autentičnost a vnitřní konzistenci. Na začátku dvacátých let navázala celoživotní přátelství s malířem Jindřichem Štyrským (1899-1942), s nímž vytvořila pozoruhodné tvůrčí spojenectví dvou výjimečných individualit, které se vzájemně inspirovaly a doplňovaly. Oba se v roce 1923 připojili k avantgardnímu sdružení mladé české generace Devětsil. Zatímco v raných pracích se Toyen vyrovnávala s postkubistickým tvaroslovím a s impulsy purismu, v polovině dvacátých let namalovala soubor půvabných naivizujících obrazů, většinou s hedonistickými náměty. Na konci roku 1925 odjela společně se Štyrským na delší pobyt do Paříže, kde následujícího roku vyhlásili vlastní umělecký směr - artificielismus, který představoval originální alternativu k surrealismu a abstrakci jako vůdčím proudům tehdejší pařížské avantgardy. 

Po návratu do Prahy na konci dvacátých let se začala tvorba obou artificielistů postupně sbližovat se surrealismem. Tento trend vyvrcholil na jaře 1934, kdy se stali zakládajícími členy Skupiny surrealistů v ČSR, která pracovala v přímé součinnosti s Bretonovou skupinou. Bretonova a Éluardova návštěva Prahy v roce 1935 znamenala pro Toyen začátek inspirativních osobních vztahů.

Důležité mezinárodní kontakty i domácí úspěchy však radikálně přerušila okupace Československa; podobně jako ostatní surrealisté, i Toyen tehdy tvořila v ilegalitě, bez možnosti vystavovat nebo publikovat své práce. Konec války přinesl jen dočasnou svobodu, neboť v Praze získávali stále větší vliv stalinisté. V předtuše komunistického převratu opustila Toyen již v roce 1947 Československo a odešla s básníkem Jindřichem Heislerem do Paříže, kde zůstala v exilu až dokonce života. Po Bretonově a Péretově boku se účastnila surrealistických aktivit. 

Pro Toyen bylo malování přirozenou vnitřní potřebou, oproštěnou od jakékoli ctižádostivosti. Sama se nikde neprosazovala, nepřizpůsobovala se požadavkům galeristů a výtvarných kritiků. Své samostatné výstavy obvykle pojímala jako manifestaci přátelství se surrealistickými básníky, kteří pro ni psali verše či texty do originálně upravených katalogů; také její českou monografii z roku 1938 napsal básník Vítězslav Nezval, zatímco do francouzské z roku 1953 přispěli André Breton, Benjamin Péret a Jindřich Heisler.