Jiří Kolářkoláže / collage

Texty

Ten "kolářovský" dráp
Fragmenty a záznamy z posledních let Jiřího Koláře


Jiří Peňás
www.reflex.cz


Když loni v srpnu zemřel Jiří Kolář, lítost nad smrtí tlumila jistota, že se uzavřel život bohatě naplněný a dovršený. Tělo sužovalo v posledních letech básníka a výtvarníka natolik, že skon mohl snad být pro ducha vysvobozením. 

Jenomže, co vlastně člověk může z dálky vědět nebo si představovat o konci života, kdy tělo sabotuje každý úkon, takže se zdá, že i mysl je v něm uvězněná a utlumená? Po sérii předchozích mrtvic a po té poslední, která ho postihla v Paříži v září 1998, byl pětaosmdesátiletý Kolář hozen do stavu, v němž musel nazpět dobývat řeč a paměť. I kvůli rodnému jazyku a vzpomínkám se v květnu 1999 vrátil do Prahy. V létě toho roku přišla další rána: nešťastný pád naznak. (Byl to smolný rok i pro jeho věrného druha, básníka Josefa Hiršala, kterého v březnu povalila ve Střešovicích tramvaj...) 

Kolář téměř nemluvil, artikuloval s nesmírnou námahou, slova a pojmy usilovně lovil z paměti. Přitom i z těch řídkých a útržkovitých proslovů a rozhovorů bylo patrné, že to hlavní, to "kolářovské", tedy schopnost řízného úsudku a intelektuální přímočarosti neutrpěla, jen se velmi ztížila možnost ji projevit. V úzkém prostoru, kdy každá věc je namáhavá a řada běžných činností nemožná, si Kolář nepřestal zapisovat do diáře různé poznámky, útržky, zápisy, nápady, slovem: Záznamy. Možná z terapeutických důvodů (editor Miroslav Topinka uvádí, že ty první po mrtvici jsou těžko čitelné), možná s nadějí, že ještě bude příležitost vrátit se k výtvarné práci, a proto je dobré být připraven. Jsou to záznamy fragmentární, útržkovité, někdy i ne "dodělané" a někdy nejasné. 

V každém případě tu však po Kolářově smrti zůstala poslední písemná zpráva o tom, jak se vědomí pere s nemocným tělem a jak jej vnímá mysl, která celý život - nejdřív skrz jazyk a pak skrz obraz (koláž) - tvořivě proměňovala svět kolem sebe a která nyní už nemůže jinak než roztřesenou rukou a několika větami. Co především z těch dvou- třířádkových zápisů vystupuje, je to, že nepokoj, neklid a nelhostejnost zůstaly s Kolářem až do konce života. Jímavost některých zápisů (zvláště v cyklu, kde se "ptá" stolu, koštěte, hřbitovní zdi, staré bankovky, houslí, vázy... co soudí o lásce...) a některých okamžitých impresí a záblesků snad příštích prací ("Udělat barevný týden - měsíc - jednu reprodukci o Rimbaudových Samohláskách ") je konfrontována snad s ještě dojemnějšími zprávami o bídném stavu jeho těla: "Znovu jsem upadl. Parkety mně podrazily nohy." Od začátku provázejí tyto zápisy pocity marnosti: "Je to hloupost, něco zapisovat, když jsem v takovém ubohém stavu, kdy paměť není pamětí atd.", ale hned vedle najdeme výstižnou formulaci otázky, která Koláře provázela celou tvorbou: "Ptám se, kde je hranice mezi uskutečněným výmyslem a uměním? Být opřen o staré umění není zaostávat". Jindy zase deziluze: "Celý den prázdný, bez špetky myšlenky. Bez vnitřního slova. Kus živého kamene. Škoda slov." 

Čte tisk (Lidové noviny, padne ale zmínka také o TÝDNU) a kriticky registru je dění ve světě, dívá se na televizi, především na dokumenty o umění, ale úžas ho jímá, když vidí pořad Neváhej a toč: "Kde ženská a ještě blbější muž sledují se smíchem, jak si děti rozbíjejí obličeje o dlažbu." Iluze o kulturnosti českých poměrů věru nemá: "Co ví dnešní politik, bohatec, o české současné hudbě nebo o umění? Nejsou to jen panáci? Oblbovači v kravatách?" a v březnu 2001 si zapíše: "Noviny otiskly seznam duchovních vůdců národa. Není to spíš seznam většiny duchovních prdelí?" Je to řečeno tvrdě, ale je to výstižné a u Koláře by shovívavost překvapila. Bez ohledu na docenění v pozdních letech nebyla přehrada mezí ním, "očitým svědkem" bolesti světa, a světem úspěchu a moci nikdy zasypána. 

Kolář kdysi řekl, že "pronadával celý život", což ale povýšeno na umění a tvorbu vlastně tvoří mravní jádro jeho rozsáhlého díla. Když "nadává" básník "básnicky", znamená to, že není lhostejný. Lhostejnost je největším hříchem každého umění, psal Kolář už ve svých prvních knihách koncem 40. let a s tímto imperativem také ze světa odcházel. Když v roce 2000 reaguje na mánii anket a bilančních žebříčků, napíše: "Od zhoubnosti koncentráků k vítězství kýčů. Největší události století? O umění ani slovo." To umění, s kterým žil Kolář, ovšem možná pomíjí stejně jako vzpomínky na minulé století. Bylo to umění vážnosti, které bralo svou sílu a étos z hrozných podmínek a nelidských režimů, vedle nichž se rodilo a proti nimž hájilo lidskou svobodu a důstojnost. Hrůza ze světa samozřejmě nepomíjí, naopak, ale má jinou podobu než za vlád totalit. Moderní umění, to "kolářovské", tedy objevitelské a nepokojné, se loučí se svou rolí, kterou sleduje a které rozumí stále menší publikum. Skutečně, nejen symbolicky, se Kolářovou (předtím již smrtí Hrabalovou, ale Kolářovou definitivně) uzavřela jedna kapitola českého života s uměním a v umění. Záznamy, které si vedl v posledních letech, jsou dohasínajícím epilogem této skvělé éry, ornitologicky řečeno: éry klovajících orlů.